ECLI:CZ:US:2014:3.US.2268.13.1
sp. zn. III. ÚS 2268/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Rostislava Přibyla, zastoupeného JUDr. Věrou Neradovou Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2013 č. j. 55 Co 183/2013-98, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí z důvodu údajného porušení práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení výše označeného práva údajně došlo nesprávným postupem městského soudu, který nesprávným právním posouzením okruhu účastníků exekučního řízení zvýhodnil v projednávané věci povinnou Stanislavu Barhoňovou. Stěžovatel tvrdí, že mu svědčí aktivní legitimace k podání návrhu na nařízení exekuce na majetek povinné, jestliže povinná - matka jejich tehdy nezletilé dcery svěřené do výchovy stěžovatele, neplnila vůči ní svoji vyživovací povinnost, která jí byla stanovena zpětně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2011 sp. zn. 51 Co 62/2011 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 19 P 49/2005 v částce 25 000,- Kč.
I když Obvodní soud pro Prahu 3 návrhu stěžovatele vyhověl, Městský soud v Praze posoudil věc po právní stránce jinak a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. V zamítavém rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení práva na rovnost účastníků řízení, neboť stěžovateli tak nikdy nebude kompenzována ta část výživného, kterou dlužila matka nezletilé a kterou byl místo ní nucen sanovat stěžovatel.
II.
Usnesením ze dne 24. 1. 2013 č. j. 36 EXE 13731/2012-73 Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil exekuci na majetek povinné k uspokojení pohledávky stěžovatele jako oprávněného ve výši 25 000,- Kč a pro jeho náklady a náklady exekuce, kterou budou v průběhu řízení určeny.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že povinnost plnit výživné k rukám jednoho z rodičů odpadá dosažením zletilosti, neboť dosažení zletilosti dítěte má (mimo jiné) za následek to, že plnění dávek výživného, které byly splatné za nezletilosti dítěte, je třeba stanovit přímo vůči nyní již dítěti zletilému. Z tohoto důvodu není v předmětné věci dána aktivní věcná legitimace stěžovatele.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou námitek stěžovatele je jeho nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že v předmětné věci není aktivně věcně legitimován k podání návrhu na nařízení exekuce na majetek matky jeho již zletilé dcery, neboť byť se jedná o plnění dávek výživného splatných za nezletilosti jejich dcery, dosažením zletilosti odpadla povinnost plnit výživné k rukám jednoho z rodičů. Stěžovatel s odvoláním na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 564/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) považuje proto rozhodnutí odvolacího soudu, které s odvoláním na tento právní závěr změnilo rozhodnutí soudu prvního stupně, za protiústavní, konkrétně údajně porušující právo na rovnost účastníků řízení.
Především je třeba připomenout, že pouhý nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujícího soudu nezakládá sám o sobě důvodnost tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.
V projednávané věci se stěžovatelův odlišný právní názor opírá o závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 564/07 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1717/98, aniž bere v úvahu, že odvolací soud se touto argumentací stěžovatele v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval a řádně se s ní vypořádal.
Ústavní soud proto jen pro úplnost dodává, že skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou odlišné od situace, z níž vycházejí zmíněná rozhodnutí. Okruh účastníků řízení při stanovení výživného za dobu nezletilosti dítěte odpovídá tvrzením stěžovatele (a závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu) potud, že účastníkem řízení je i druhý z rodičů, a to i poté, co dítě v mezidobí dosáhlo zletilosti. Proto druhý rodič má právo, jako účastník řízení, se proti rozhodnutí o stanovení výše výživného do doby zletilosti dítěte odvolat. Procesně odlišná je situace v případě vymáhání dávek výživného splatných za dobu nezletilosti nyní již zletilého dítěte. V exekučním řízení vystupuje samo zletilé dítě, které je v takovém případě jediným oprávněným příjemcem dávek výživného. Tuto skutečnost ostatně zdůraznil i Ústavní soud v již zmiňovaném nálezu.
Stěžovateli proto v dané věci nesvědčila aktivní věcná legitimace k podání návrhu na nařízení exekuce na majetek matky dcery jako povinné a řízení zahájené rozhodnutím soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zcela správně zastaveno.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu žádné pochybení, které by z hlediska ústavněprávního zasáhlo do základních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu