ECLI:CZ:US:2014:3.US.2317.14.1
sp. zn. III. ÚS 2317/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. L., právně zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, 405 02 Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2012 č. j. 16 C 153/2007-187, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2013 č. j. 1 Co 51/2013-261 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. dubna 2014 č. j. 30 Cdo 4439/2013-301, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. července 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že tyto soudy nesprávně posoudily danou věc po stránce právní, v důsledku čehož bylo řízení stiženo takovou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což se podle ústavního pořádku neslučuje s principem právní jistoty a právem stěžovatele na spravedlivý proces.
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Fakultní nemocnici Hradec Králové (dále jen "žalovaná"), kterou se stěžovatel domáhal, aby soud prvního stupně žalované uložil zaslat písemně k rukám stěžovatele do tří dnů od právní moci rozsudku dopis s omluvou a současně žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 1.000.000,- Kč.
Stěžovatel v žalobě tvrdil, že žalovaná nemocnice při poskytování zdravotní péče jeho těhotné manželce L. L. nepostupovala správně. Manželka stěžovatele byla dne 2. srpna 2003 přijata na porodnicko-gynekologické oddělení nemocnice vzhledem ke komplikacím, vzniklým v průběhu těhotenství dne 2. srpna 2003 zhruba ve 26. týdnu těhotenství. Ke zlepšení zdravotního stavu manželky stěžovatele nevedlo ani podávání antibiotik a dne 20. srpna 2003 došlo ke spontánnímu porodu mrtvého plodu. Po prudkém zhoršení zdravotního stavu manželky stěžovatele byla tato přeložena na jednotku intenzivní péče. Dne 23. srpna 2003 došlo k úmrtí manželky stěžovatele.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel ze svědeckých výpovědí MUDr. Pavla Kopeckého, Ph.D., MUDr. Jany Sadloňové a doc. MUDr. Donáta, ze znaleckého posudku vypracovaného Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity a jeho následného doplnění, jakož i z výpovědí znalce MUDr. Petra Janků, Ph.D. Na základě dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat skutkový základ, který by bylo možno posoudit jako neoprávněný zásah do jeho práva na soukromí.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, načež Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") věcnou správnost prvostupňového rozhodnutí potvrdil a pouze změnil výrok II napadeného rozhodnutí tak, že stěžovateli neuložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu.
Nejvyšší soud České republiky následné dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
III.
Dříve, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je podána řádně a včas.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 153/2007 a vyjádření vedlejších účastníků.
Soud prvního stupně se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že nesouhlasí s námitkami stěžovatele co do nedostatků v písemném vyhotovení rozhodnutí ze dne 20. dubna 2012 č. j. 16 C 153/2007-187, neboť se v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval provedenými důkazy a skutečnostmi z nich zjištěnými. K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, soud prvního stupně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého v záhlaví uvedeného rozhodnutí a poukázal rovněž na §18 o. s. ř., který zakotvuje rovnost postavení účastníků v občanském soudním řízení.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dodal, že se nedomnívá, že by daným rozhodnutím byla dotčena ústavně garantovaná práva stěžovatele.
Protože vyjádření obecných soudů neobsahovala žádná nová zjištění, která by stěžovateli nebyla známa, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
IV.
Ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud konstatuje:
Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti v podstatě rekapituluje obsah dříve podaného dovolání a svou argumentaci staví výlučně na okolnostech skutkových a na jejich odlišném hodnocení oproti hodnocení obecných soudů v předcházejícím řízení. Dále namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá řádné odůvodnění, neboť soud neuvádí, jakým způsobem byly vyvráceny jednotlivé námitky stěžovatele a pouze stroze konstatuje, že se tak stalo. Stěžovateli tak prý bylo upřeno právo na spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně neodůvodnil své závěry k jednotlivým provedeným, popřípadě stěžovatelem navrženým důkazům.
K otázce příčinné souvislosti mezi jednáním žalované non lege artis a zásahem do svých osobnostních práv stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2008 sp. zn. I ÚS 1919/08 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu lze nalézt v internetové databázi NALUS http://www.nalus.usoud.cz).
Ústavní soud nemůže stěžovatelovým námitkám přitakat.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že těžištěm dokazování před soudem prvního stupně byl odborný znalecký posudek, vypracovaný Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity (č. l. 94-102 a jeho doplnění na č. l. 140-145). Tento znalecký posudek nepotvrdil stěžovatelovo tvrzení, že lékařský postup žalované nemocnice byl non lege artis. Takový závěr nebylo možno dovodit ani ze svědeckých výpovědí. Z tohoto důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat skutkový základ, který by bylo možno kvalifikovat jako neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, v dílčí složce pak práva na soukromí.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí soudu prvého stupně a především pak rozhodnutí soudu odvolacího obsahují dostatečné odůvodnění, na základě jakých skutkových zjištění, která vyplynula z provedených důkazů, tyto soudy dospěly ke svým závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny soudního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení věci, nelze obecným soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Též rozhodnutí dovolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 není přiléhavý, protože toto rozhodnutí je opřeno o odlišný skutkový základ. V nyní posuzované věci není jejich aplikace případná.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu