ECLI:CZ:US:2014:3.US.2326.14.1
sp. zn. III. ÚS 2326/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Venety Marešové, zastoupené JUDr. Jiřím Duškem, advokátem se sídlem v Písku, Erbenova 1013, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2013 č. j. 7 Co 2285/2013-979 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014 č. j. 30 Cdo 1034/2014-1017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 8. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2014 a doplněnou podáním ze dne 14. 7. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 7. 2013 č. j. 1 Nc 1053/2005-923 byl v exekuční věci stěžovatelky jako oprávněné zamítnut návrh povinného Ing. Jana Mareše na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční
titul - platební rozkaz okresního soudu ze dne 20. 8. 2004 č. j. 31 Ro 601/2004-8 je vykonatelný.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") na základě odvolání povinného usnesení okresního soudu změnil tak, že exekuci zastavil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že předmětný exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný, jde však o nepřípustný výkon rozhodnutí ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vyšel z toho, že stěžovatelka uzavřela s povinným dohodu o vypořádání "společného jmění", podle které dům na st. p. č. X1 v K. nabyl do výlučného vlastnictví povinný, za což měl stěžovatelce vyplatit částku 278 000 Kč. Protože se tak nestalo, stěžovatelka podala žalobu, na jejímž základě byl vydán výše uvedený platební rozkaz, znějící na částku 278 000 Kč s příslušenstvím (náklady řízení 41 380 Kč). Protože povinný nesplnil povinnost z něho plynoucí, stěžovatelka podala návrh na exekuci, kterou okresní soud nařídil usnesením ze dne 2. 2. 2005 č. j. 1 Nc 1053/2005-3. Po zahájení exekučního řízení povinný podal žalobu na neplatnost výše zmíněné dohody s tím výsledkem, že bylo soudem určeno, že dohoda je neplatná. Následně se stěžovatelka žalobou úspěšně domáhala určení, že ona a povinný jsou každý z jedné poloviny podílovými spoluvlastníky předmětného domu. V průběhu exekučního řízení tak podle krajského soudu vznikl stav výrazné nerovnováhy v právním postavení obou účastníků, na což však stěžovatelka adekvátně nereagovala (tj. podáním návrhu na zastavení exekuce), přičemž vymáhání předmětné pohledávky za současné existence podílového spoluvlastnictví je důvodem, proč nelze exekuční titul dále vykonávat. K zastavení exekuce přistoupil krajský soud v plném rozsahu, tedy i ohledně nákladů předcházejícího řízení, a to z důvodu, že hodnota stěžovatelčina podílu dle znaleckého posudku výrazně převyšuje částku 278 000 Kč.
4. Citované usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že v něm stěžovatelka, a to v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., nevysvětlila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka především vysvětluje, proč došlo ke sporům s povinným a jak se tyto spory vyvíjely. Poukazuje mimo jiné na to, že dohoda o vypořádání pro ni nebyla výhodná, přistoupila však na ni, neboť doufala, že ji pak povinný splní, což se nestalo, přičemž povinný nikdy neměl v úmyslu nic zaplatit, že musela ona i její právní zástupci ze strany povinného čelit nespočetným žalobám, jejichž výsledkem je další pohledávka ve výši rovnající se výši pohledávky, pro kterou byla předmětná exekuce vedena. Upozorňuje, že poté, co povinný vyvolal řízení o neplatnost dohody o vypořádání, byla nucena žalovat na určení podílového spoluvlastnictví, to aby mohla čelit případnému prodeji domu, zvláště když jej povinný bez jejího vědomí a souhlasu zatížil zástavním právem. Jednalo se tedy o reakci na procesní aktivitu povinného, nikoliv o snahu obohatit se na jeho úkor, jinak by totiž vyvolala řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a dále by pokračovala v exekuci. Bezprostředně po určení spoluvlastnictví stěžovatelka navrhla povinnému, že na něj převede svůj podíl, pokud jí zaplatí z celkového závazku ve výši 319 318 Kč jen částku 150 000 Kč, on však na tento návrh nepřistoupil, čímž opětovně potvrdil, že nic platit nechce. Z těchto důvodů má za to, že odůvodnění zastavit exekuci nemůže obstát ani s ohledem na §1 a 2 o. s. ř. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka předložila listiny, které mají dokládat, že se snažila o mimosoudní řešení sporů, což však povinný neakceptoval, přičemž upozornila, že povinný navrhoval zastavení až po čtyřech letech z důvodu tzv. dvojího plnění, které vyvolal on sám svou procesní aktivitou.
6. Za nepřesné stěžovatelka považuje to, že povinný v rámci exekučního řízení navrhoval zastavení exekuce z důvodu "duality právních vztahů", neboť tak činil až v poslední době, protože až do roku 2007, kdy bylo rozhodnuto o neplatnosti dohody o vypořádání, tento důvod uplatnit nemohl. V návaznosti na to stěžovatelka upozorňuje, že v současné době disponuje pravomocným rozhodnutím, které nelze vykonat, což má porušovat její právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces.
7. Ve vztahu k citovanému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá porušení stejných práv, přičemž tvrdí, že v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, kdy mj. podrobně vymezila jednotlivé dovolací důvody, mající vesměs judikatorní přesah.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla - ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. v tomto ohledu již žádný takový prostředek již k dispozici nemá.
9. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu, byť stěžovatelka nesplnila svou povinnost (řádně) vyčerpat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kterážto skutečnost plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, resp. z toho, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí o dovolání jako zjevně neopodstatněný návrh (viz bod 12 a 13 tohoto usnesení); důvody tohoto postupu jsou podrobně vysvětleny v bodě 21 a násl. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), na které se stěžovatelka tímto odkazuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Následně Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z obsahového hlediska a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu (zvláště pak vydaných ve formě nálezu), která řeší shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. V části ústavní stížnosti, která se týká rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s právním názorem v něm vyjádřeným, přičemž poukazuje na neetické chování povinného a na to, že má k dispozici pravomocné rozhodnutí, které však nemůže vykonat. Předmětem posouzení ze strany soudů nižších stupňů nebyla otázka (ne)existence exekučního titulu, ale to, zda skutečnost, že stěžovatelka uplatňuje v exekuci úhradu vypořádacího podílu za dům, který byl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, ač tento svůj podíl (z důvodu neplatnosti dohody o vypořádání) nepozbyla, představuje "jiný důvod", pro který nelze příslušné rozhodnutí vykonat §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve vztahu k tomuto právnímu názoru přitom ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje, a ani Ústavní soud prima facie nezjistil, proč by z hlediska ústavnosti nemohl obstát. K tomu lze dodat, že samotná existence pravomocného (vykonatelného) rozhodnutí neznamená, že bude za všech okolností jeho výkon také proveden, naopak zákon počítá se situacemi, kdy to možné není [viz §268 odst. 1 písm. d) až h), odst. 3 o. s. ř.]. Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti ani zřejmé, jak souvisí chování povinného, jímž je stěžovatelkou argumentováno, s posouzením výše uvedené právní otázky, resp. jakým způsobem by mohlo a mělo být toto chování zohledněno; z tohoto důvodu nepokládá listiny, které stěžovatelka předložila v doplnění, za jakkoliv relevantní. Pokud stěžovatelka napadá výše označené usnesení Nejvyššího soudu, z dovolání (včetně jeho doplnění), jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že obsahuje obdobnou argumentaci jako ústavní stížnost, tedy že stěžovatelka považuje výše uvedený právní názor odvolacího soudu za nesprávný, v rozporu s ustanovením §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. platí, že v dovolání musí být (mj.) uveden jednak důvod dovolání, jímž může být (jen) nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), a ten musí být vymezen uvedením právního posouzení věci, které dovolatel pokládá za nesprávné, a současně musí být vyloženo, v čem má spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.), a jednak v dovolání musí být uvedeno, v čemž je spatřováno splnění přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. To je třeba chápat tak, že dovolatel musí zformulovat námitku povahy dovolacího důvodu současně vymezenou vztahem k podmínkám přípustnosti dovolání, což sice vyžaduje jisté interpretační úsilí, nejde však o ústavně nepřijatelnou překážku v přístupu k přezkumné instanci [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 2201/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
12. Z dovolání lze snad vyvodit, s jakým právním posouzením stěžovatelka nesouhlasí, není však již zřejmé, co ji k takovému nesouhlasu vede, dále pak v něm není uveden konkrétní důvod, na jehož základě by dovolání mělo být přípustné, a event. ani další skutečnosti, které je třeba v souvislosti s určitým důvodem předestřít. Ústavní soud přitom nemá, co by postupu Nejvyššího soudu z hlediska práva na přístup k soudu vytknul, neboť příčinou, proč stěžovatelka nedosáhla věcného projednání dovolání, nebyla "přepjatě formalistická" interpretace a aplikace příslušných procesních norem ze strany uvedeného soudu, ale skutečnost, že stěžovatelka nedodržela "stanovený postup", když se na soud obrátila s podáním, jež mělo zásadní obsahové nedostatky.
13. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu