ECLI:CZ:US:2014:3.US.2351.14.1
sp. zn. III. ÚS 2351/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014 č. j. 30 Cdo 4433/2013-77 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2013 č. j. 14 Co 435/2012-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal dne 12. července 2014 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů ve věci žádosti stěžovatele o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 26. července 2012 č. j. 20 C 205/2011-20 zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") tento rozsudek změnil rozsudkem ze dne 7. prosince 2012 č. j. 14 Co 435/2012-32 tak, že žalovaná (vedlejší účastnice) je povinna zaplatit stěžovateli 20 250 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jinak zamítavý výrok nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud pak rozsudek odvolacího soudu zrušil rozsudkem ze dne 23. května 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013, neboť odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem, uvedeným shora, změnil rozsudek nalézacího soudu mj. tak, že žalované (vedlejší účastnici) uložil zaplatit stěžovateli dalších 20 250 Kč s příslušenstvím. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť neshledal předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.").
3. Přestože v ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušit i rozhodnutí soudu odvolacího, obsahově brojí především proti usnesení Nejvyššího soudu. Podrobně uvedl jednotlivé otázky a údajná pochybení odvolacího soudu, které předložil Nejvyššímu soudu jako dovolací důvody, z nichž většinu měl Nejvyšší soud přehlédnout. Dále poukázal na soudem pominutou skutečnost, že šlo o abnormálně dlouhotrvající reparační řízení a že v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 navrhl zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Dle stěžovatele nevzal Nejvyšší soud v úvahu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k řízení kompenzačnímu (reparačnímu), ve kterých je kladen důraz na nezbytnost rychlého rozhodování v řádu jednotek měsíců; tím měl porušit i své vlastní závěry (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012 sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). Stěžovatel odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. II. ÚS 168/05 (N 211/39 SbNU 249) a na rozsudek ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice (stížnost č. 7051/06).
4. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se obecné soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, za něž považuje "nastíněné otázky podle něj zásadního významu". Bez další argumentace pak tvrdí porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a též namítá porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. Ústavní soud dále přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutím obou obecných soudů se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatel napadá, Ústavní soud neshledal, a to ani po prostudování spisu, který si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal.
8. Jak uvedl Ústavní soud výše, ústavní stížnost obsahově směřuje především proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí obecného soudu neshledal, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je o ní dovolacím soudem rozhodováno rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (viz §237 o. s. ř.).
9. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu (srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb.).
10. Přestože je odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu stručné (jak mu ostatně ukládá §243f odst. 3 o. s. ř.), obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. V souladu se svojí judikaturou, na kterou odkázal (mj. též na svůj rozsudek ze dne 23. května 2012 sp. zn. 30 Cdo 675/2013, v němž rozhodoval rovněž ve věci stěžovatele), Nejvyšší soud vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry v tomto směru přehodnocovat.
11. Ke konkrétním námitkám stěžovatele lze dále alespoň uvést, že při stanovení určování výše přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu (srov. právě odlišné případy řešené ve stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutích), přičemž stěžovatelem odkazované stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 je vodítkem pro obecné soudy, jak postupovat při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu. Stanovení konkrétní základní částky přiměřeného zadostiučinění spadá do rozhodovací činnosti obecných soudů, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud ve stížností napadeném rozsudku závěry uvedené ve stanovisku nerespektoval.
12. Pokud stěžovatel považuje za důkazní návrhy, s nimiž se Nejvyšší soud řádně nevypořádal, "nastíněné otázky podle něj zásadního významu", nelze než konstatovat, že tyto otázky nelze pod pojem "důkaz", jak jej právní praxe chápe (srov. §125 o. s. ř.), podřadit. Co se pak týká stěžovatelem uváděných odkazů na judikaturu Ústavního soudu a ESLP, ty vycházejí ze skutkově odlišných základů, nelze z nich proto bez dalšího vycházet.
13. Co se pak týká rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatel napadá toliko v obecné rovině především cestou polemiky s ním souvisejícími závěry dovolacího soudu, ani zde Ústavní soud neshledal důvod k zásahu. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních kautel práva na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu