ECLI:CZ:US:2014:3.US.2366.14.1
sp. zn. III. ÚS 2366/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Stehlíka, t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci V - Kristiánově, 8. března 21/13, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 6. 2014 č. j. 52 To 21/2014-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (Policie ČR, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, Územní odbor Liberec, oddělení hospodářské kriminality) usnesením ze dne 18. 2. 2014 č. j. KRPL-74289-47/TČ-2012-180581 zahájil trestní stíhání stěžovatele pro 1/ přečin pojistný podvod podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, 2/ zločin pojistný podvod podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a 3/ zločin pojistný podvod podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. 0 Nt 14/2014 - 15 rozhodl tak, že stěžovatel se podle §73b odst. 1 tr. řádu ve spojení s §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. řádu bere do vazby, písemný slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako náhrada vazby se nepřijímá a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se nad stěžovatelem nevyslovuje dohled probačního úředníka.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. 3. 2014 č. j. 52 To 8/2014-32 o instanční stížnosti stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního soudu v Liberci rozhodl, že podle §149 odst. 1 odst. 3 tr. řádu se napadené usnesení zrušuje ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto, že se podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu písemný slib stěžovatele jako náhrada vazby nepřijímá a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se nad stěžovatelem nevyslovuje dohled probačního úředníka; jinak ponechal napadené usnesení nezměněno.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 3. 6. 2014 č. j. 0 Nt 12224/2014 - 16 o návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci na rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatele podle §72 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se návrh zamítá a stěžovatel se propouští z vazby na svobodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným usnesením o instanční stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci proti tomuto usnesení rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se toto usnesení zrušuje, podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib stěžovatele nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se nepřijímá záruka důvěryhodné osoby (matky stěžovatele), a podle §73a odst. 1 tr. řádu se návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou zamítá.
V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že:
1. Krajský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jelikož "bez dalšího přejal argumentaci státního zástupce", porušil zásadu presumpce neviny (srov. sp. zn. I. ÚS 2208/13), chybně podhodnotil majetkové poměry stěžovatele, resp. jeho družky a matky a nezabýval se zájmem stěžovatele o výchovu syna. Nepřesvědčivé jsou též závěry společnosti ALB expert, s. r. o., úzce spolupracující s poškozenou pojišťovnou, která vyhotovila posudek směřující k úsudku, že se stěžovatel stíhané trestné činnosti dopustil.
2. Stížnostní soud porušil stěžovatelovo právo na osobní svobodu tím, že jej ponechal ve vazbě, ačkoli k tomuto postupu nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady.
3. Tentýž soud porušil zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, neboť v rozporu se zásadou přiměřenosti obsaženou v §2 odst. 4 tr. řádu nepřijal nahrazení vazby písemným slibem stěžovatele, zárukou důvěryhodné osoby ani peněžitou zárukou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. c) tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však krajský soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak relevantní námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označeného ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Ve vztahu k výhradám rekapitulovaným pod bodem č. 1 se patří zaznamenat, že krajský soud vycházel z odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznil jeho společenskou nebezpečnost, jakož i jeho dlouhodobost ("takřka 4 roky"), "rozsah" (trestně stíháno je dalších 18 osob), výnosy (trestnou činností se měl "snažit získat nemalé finanční prostředky") a konečně i jeho "důmyslnost". Dále vzal v potaz možnost "nezákonného využití znalostí a kontaktů, které (stěžovatel) měl z předchozího zaměstnání, aby se mohl v napojení s ostatními osobami dopouštět předmětné trestné činnosti". Zmínil též okolnost, že stěžovatel "platí hypotéku na dům, kde vázne zástavní právo", a že jeho legální finanční zdroje jsou omezené či nejisté ("matka je ve starobním důchodu a družka si dle korespondence stěžuje na nedostatek finančních prostředků", přičemž příslib zaměstnání "na biofarmě" postačující zárukou není).
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že krajský soud pochybil, jestliže některými svými úvahami předjímal odsuzující rozsudek.
Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí je však určující, že krajský soud podal v odůvodnění svého usnesení řadu relevantních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele (srov. výše).
I při respektování zásady presumpce neviny tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami, že krajský soud učinil jen souhrnná, a tudíž nepřezkoumatelná zjištění vycházející jednostranně z podání státního zástupce. Oponenturu závěrů společnosti ALB expert, s. r. o. - soustřeďující se zejména k otázce vztahu vůči poškozené - lze považovat za procesně předčasnou.
V tomto procesním kontextu je třeba posuzovat též výtky stěžovatele ohledně nerespektování práva na osobní svobodu, resp. zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (body 2. a 3.).
Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu