ECLI:CZ:US:2014:3.US.239.14.1
sp. zn. III. ÚS 239/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Dudy, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 22 Cdo 2795/2013-340 a rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2013 č. j. 10 Co 99/2013-315 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 12. 2012 č. j. 15 C 312/2010-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 5. 2013 č. j. 10 Co 99/2013-3 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 12. 2012 č. j. 15 C 312/2010-212, jímž bylo stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost odstranit z pozemku ve vlastnictví obce Jenišov (žalobce) stavbu konkretizovaného plotu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2013 č. j. 22 Cdo 2795/2013-340 odmítl dovolání stěžovatele, neboť stěžovatel nevymezil zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobce nenavrhl jediný důkaz k prokázání tvrzení, že plot postavil právě on a že se tak stal jeho vlastníkem zhotovením; naopak bylo podle jeho názoru prokázáno, že plot postavil předchozí nájemce Václav Tomášek, a to zejména novinovými články, dopisy žalobce ze dne 21. 7. 2008 a 29. 7. 2009, svědeckou výpovědí Václava Tomáška, jakož i bodem 7.4 kupní smlouvy, dle kterého plot předmětem převodu vlastnického práva nebyl proto, že kupující Václav Tomášek jako jeho zhotovitel byl v okamžiku uzavření kupní smlouvy jeho vlastníkem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat; k tomu jej opravňuje až situace, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího se podává, že oba založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení by nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
K důkazním prostředkům, které podle stěžovatele prokazovaly, že plot postavil Václav Tomášek, se patří poznamenat, že jmenovaný při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 11. 2012 se odmítl vyjádřit k osobě stavebníka oplocení (srov. č. l. 205 verte a 206 procesního spisu) a při jednání před odvolacím soudem dne 25. 4. 2013 vypověděl, že plot nepostavil ani stěžovatel ani on (srov. č. l. 277 spisu). Pokud jde o stěžovatelem zmiňované dopisy, nelze přehlédnout, že také on byl žalobcem vyzván k odstranění plotu (a to dopisy ze dne 21. 7. 2008 a ze dne 3. 7. 2010), na dopis posledně uvedený dne 1. 8. 2010 písemně reagoval sdělením, že bude zjednána náprava (viz příloha D spisu), a následně obecní zastupitelstvo na zasedání dne 17. 8. 2010 vyhovělo jeho žádosti o prodloužení termínu k odstranění stavby o jeden měsíc (viz příloha CH).
Uvedené skutečnosti stěžovatelovo tvrzení, že provedené důkazy hovoří ve prospěch jeho verze skutkového děje, zjevně relativizují.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze sdílí osud ústavní stížnosti.
Za těchto okolností ponechal Ústavní stranou skutečnost, že stěžovatel zřejmě nepodal řádné dovolání, ač k tomu byl - pro potřeby projednatelnosti jeho ústavní stížnosti - zjevně povinen.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu