ECLI:CZ:US:2014:3.US.2400.13.1
sp. zn. III. ÚS 2400/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Patrika Kroščena, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov - Šumbark, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2013 č. j. 7 Cmo 468/2012-27 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. května 2013 č. j. 7 Cmo 468/2012-38 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2012 č. j. 32 Cm 166/2012-20, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a současně jimi byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že obecné soudy se důsledně nezabývaly otázkou krátkosti třídenní lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel poukazuje na to, že třídenní lhůtu Ústavní soud posoudil v nálezu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (č. 369/2012 Sb.) jako nepřiměřeně krátkou, porušující rovnost účastníků řízení. Stěžovatel dále cituje obsáhlé pasáže z tohoto nálezu a tvrdí, že bylo nepochybně v rozporu s dobrými mravy, jestliže obecné soudy poskytly ochranu obchodní společnosti, jejíž podnikatelská činnost byla předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy postupovat a rozhodovat v souladu se závěry citovaného nálezu, a jestliže tak neučinily, lze jejich přístup označit za značně formalistický.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 166/2012 a vyjádření obou účastníků řízení k předmětné ústavní stížnosti.
Ze spisu sp. zn. 32 Cm 166/2012 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Společnost Renegade North LLC, reg. č. 467 1528 se sídlem 3411 Silverside Road, Rodney Bldg., Suite 104 Wilmington, Delaware 19810, Spojené státy americké, jako žalobkyně se žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala po stěžovateli, jako žalovaném, zaplacení částky 75 000,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené směnky splatné ke dni 30. 4. 2009, směnečné odměny a nákladů řízení. Výstavcem směnky byl stěžovatel; směnka byla vystavena na řad společnosti FINPOMOC.CZ, s. r. o. (č. l. 1 - 2).
Stěžovatel si směnečný platební rozkaz ze dne 23. 3. 2012 č. j. 32 Cm 166/2012-5 osobně převzal dne 27. 4. 2012. Stěžovatel byl upozorněn na možnost podat proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky ve lhůtě do tří dnů ode dne jeho doručení podepsanému soudu s poučením, že opožděně podané námitky či námitky, které neobsahují odůvodnění, a námitky podané neoprávněnou osobou, soud usnesením odmítne.
Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatel doručil Krajskému soudu v Ostravě dne 2. 5. 2012. Tyto námitky krajský soud usnesením ze dne 14. 5. 2012 č. j. 32 Cm 166/2012-10 odmítl jako opožděné s tím, že lhůta k podání námitek stěžovateli skončila dne 30. 4. 2012.
Dne 11. 6. 2012 podal stěžovatel proti odmítavému usnesení krajského soudu odvolání spolu s žádostí o přiznání odkladného účinku návrhu a o prominutí zmeškání lhůty pro podání námitek s odůvodněním, že ve dnech 28. až 29. 4. 2012 byl s nezletilým synem na závodech v Polsku. V podání doručeném krajskému soudu dne 11. 6. 2012 (č. l. 12) stěžovatel své námitky doplnil.
Usnesením ze dne 16. 10. 2012 č. j. 32 Cm 166/2012-20 Krajský soud v Ostravě zamítl návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu s odůvodněním, že stěžovateli nevznikla žádná omluvitelná překážka, která by mu bránila podat své námitky včas.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 1. 2013 č. j. 7 Cmo 468/2012-27 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2013 č. j. 7 Cmo 468/2012-38 zamítavé usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Vyjádření obou obecných soudů k předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť obsahují jen ty důvody, o které oba soudy opřely svá rozhodnutí a ve vztahu k námitkám stěžovatele nepřinášejí žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly dostatečně známy z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 Cm 166/2012.
III.
Ústavní soud před meritorním projednáním předmětné ústavní stížnosti vždy zkoumá, zda je ústavní stížnost ve vztahu k napadeným usnesením přípustná, a to s ohledem na novelizaci §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného usnesení odvolacího soudu došlo totiž po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je v souladu s přechodnými ustanoveními článku II odst. 1 a 7 a článku IV odst. 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
Ohledně projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že je nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Výše popsaný princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), a tak bylo jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. Nadále přitom platí, že pokud bylo následně dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod způsobené rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyužil možnost přezkumu své věci v dovolacím řízení, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj