ECLI:CZ:US:2014:3.US.2427.14.1
sp. zn. III. ÚS 2427/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem Rokycanova 114, Vysoké Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2014 č. j. 25 Co 135/2014-581, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 17. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2014, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu, upravené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu rodinného života, upravené čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu rodičovství a rodiny, upravené čl. 32 odst. 1 Listiny, právo na výchovu svého dítěte, upravené čl. 32 odst. 4 Listiny, a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, upravené čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel požádal, aby Ústavní soud postupoval podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se jedná o věc výchovy nezletilých dětí.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 1. 2014 č. j. 8 P 28/2012-460 byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy jeho nezletilých dcer L. a A. P. (výrok I) a otci byl zakázán styk s nezletilými (výrok II), dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), že stěžovatel je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 18 041,86 Kč a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči matce L. P. i nezletilým dětem (výrok IV).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek okresního soudu potvrzen s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v soudním řízení vedeném okresním soudem zastupoval zájmy nezletilých dětí soudem ustanovený opatrovník OSPOD Ústí nad Orlicí. Již dne 20. 1. 2014 Krajský úřad Pardubického kraje, Odbor sociálních věcí, vydal usnesení, kterým vyslovil podjatost všech pracovníků výše uvedeného orgánu, a věc předal OSPOD Žamperk. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že bylo vydáno z podnětu tajemnice Městského úřadu Ústí nad Orlicí ze dne 11. 12. 2013 a že již dne 4. 12. 2013 tato tajemnice vyloučila vedoucího OSPOD Ústí nad Orlicí ze všech úkonů ve věci sociálně právní ochrany nezletilých, čímž byli vyloučeni i ostatní pracovníci, neboť byli vůči němu ve vztahu podřízenosti. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že podjatost nastala ještě před rozhodnutím okresního soudu ve věci samé, takže v soudním řízení, minimálně pak na jednání dne 14. 1. 2014, vystupoval OSPOD, jehož pracovníci byli podjatí.
5. Dále stěžovatel uvádí, že okresní soud vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Františka Čiháka a jeho výslechu. Z tohoto znaleckého posudku přitom vyplývá, že trpí duševní poruchou, zároveň z něj ale plyne, že jeho výchovné schopnosti jsou na úrovni základní péče dobré, k čemuž znalec u soudního jednání uvedl, že "[stěžovatel] je schopen děti napojit, dát jim najíst, obléknout a zvládnout snad i hygienu". Tyto závěry znalce jsou podle stěžovatele ovšem v příkrém rozporu s faktickým stavem, neboť až do rozhodnutí okresního soudu o zákazu styku probíhal styk s dcerami řádně, bez jakýchkoliv výhrad, dcerám (zejména L.) zajišťoval nejen základní péči, ale i program obsahující volnočasové aktivity, a veškerá šetření zkoumající jeho interakci s nezletilou L. potvrdila, že si jsou schopni spolu hrát a že je schopen ji usměrňovat. Z žádných důkazů nevyplynulo, že by byl nebezpečný pro své okolí, a dokonce pro své nezletilé dcery, naopak Pedagogicko-psychologická poradna Ústí nad Orlicí podala dne 8. 1. 2012 zprávu, ze které vyplývá, že nezletilá L. má k otci pozitivní vztah, že doporučují návštěvy obou dětí u otce v časovém úseku pátek - neděle cca jednou za 14 dní a že matka s tímto návrhem souhlasila. Ani uvedená poradna, ani matka neměly těsně před rozhodnutím okresního soudu za to, že je třeba styk zakázat, spíše bylo navrhováno rozšíření styku, zejména s nezletilou A., která od posledního rozhodnutí soudu o styku byla starší, navíc nezletilá L. vznesla požadavek, že by chtěla být u stěžovatele i se svou sestrou.
6. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že znalec MUDr. F. Čihák měl vypracovat znalecký posudek do 60 dnů od doručení, což ve stanovené lhůtě neučinil, čímž došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu plyne, že se znalec dosud ve své praxi nesetkal s duševní chorobou, kterou u něj popsal, takže je otázkou objektivita znaleckého posudku. Spíše mělo dojít k doplnění znaleckého posudku vypracovaného v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 0 Nc 355/2011 ohledně úpravy výchovy nezletilých, jež bezprostředně předcházelo tomuto řízení a ve kterém byl dne 3. 4. 2012 vypracován znalecký posudek soudními znalci PhDr. Janou Mervartovou a MUDr. Alexandrem Štorkem. Jeho zadání bylo téměř totožné, přičemž byl odbornější a rozsáhlejší, neboť byl vypracován i psycholožkou a znalci provedli také šetření nezletilých dětí a jejich interakci s rodiči, takže měl vyšší vypovídací hodnotu. Stěžovatel má za to, že bylo spíše třeba nechat vypracovat revizní znalecký posudek k posudku původnímu, a to znalcem, který má s jeho chorobou zkušenost, než nechat vytvářen znalecký posudek nový, méně odborný.
7. Současně stěžovatel poukazuje na to, že znalec MUDr. F. Čihák při jednání dne 14. 1. 2014 vyjádřil pochybnost, zda by se měl (stěžovatel) s dětmi stýkat, s tím, že by do budoucna mohlo dojít k násilnému jednání vůči nezletilým. Opakuje, že podle provedených důkazů byl vztah mezi ním a nezletilou L. velmi vřelý, aktivní a oboustranně prospěšný, což vyplývá i ze zpráv Mateřské školy Sopotnice, kterou nezletilá navštěvuje. Z toho vyvozuje, že okresní soud nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci, ale na základě předpokladů o okolnostech zmíněných znalcem, které možná nastanou v budoucnu.
8. Krajský soud bez dalšího podrobnějšího zkoumání situace rozsudek okresního soudu potvrdil, takže vady výše vytýkané se týkají i jeho rozsudku. Dále stěžovatel argumentuje, že obecné soudy musí hledat takovou variantu řešení, která by co nejméně poškodila zájmy dítěte, kterým není zpřetrhání veškerých vztahů s rodičem, naopak jejich zachování a rozvíjení, přičemž je ve skutečném zájmu dítěte, aby také otec mohl jeho výchovu a vývoj ovlivňovat. Soudy svými rozhodnutími znemožnily jakýkoliv kontakt mezi ním a nezletilou L., což je pro oba traumatizující, styk s nezletilou A. se nezdařilo zrealizovat téměř nikdy, vzhledem k jejímu nízkému věku. Veškerá snaha o to byla nejprve mařena matkou, pak i orgány státu, když okresní soud vydal dne 14. 1. 2014 předběžné opatření, kterým byl styk zakázán, a toto rozhodnutí krajský soud usnesením ze dne 2. 4. 2014 potvrdil, styk se nedařilo realizovat ani za pomoci policie.
9. Stěžovatel upozorňuje i na rozhodování Ústavního soudu, podle něhož má být přednostně nařizována střídavá péče, v daném případě však byl styk zakázán úplně, aniž by se zabývaly tím, zda existuje nějaká možnost, jak styk stěžovatele s nezletilými dcerami zachovat. Bylo prokázáno, že styk s dcerami probíhá bezproblémově a je oboustranně prospěšný. Pokud by připustil, že skutečně trpí duševní chorobou, která může být pro nezletilé do budoucna nebezpečná, bylo by namístě se zabývat tím, kdy tato situace nastane a jak zachovat styk alespoň v omezené míře při zajištění bezpečí nezletilých dcer, soudy však neuvažovaly o možnosti tzv. asistovaného styku a zvolily nejjednodušší řešení. Konečně stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení právního zástupce, ačkoliv matka zastoupena byla a on si zastoupení nemohl finančně dovolit, takže nemohl dostatečně uplatnit svá práva.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Následně Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z obsahového hlediska a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu (zvláště pak vydaných ve formě nálezu), která řeší shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Jádrem nyní souzené věci je otázka, zda obecné soudy, jež na základě §891 odst. 2 občanského zákoníku zcela zakázaly, aby se stěžovatel mohl stýkat se svými dcerami, interpretovaly a aplikovaly uvedené ustanovení ústavně konformním způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na konkrétní skutečnosti, jež plynou z provedených důkazů, přičemž ve své podstatě namítá, že obecné soudy náležitě nezohlednily zájem nezletilých dětí. Pokud jde o interpretaci pojmu "zájem dítěte", nemůže Ústavní soud než se plně ztotožnit s názory obecných soudů v tom smyslu, že prioritním zájmem nezletilých dětí je ochrana jejich života a zdraví. V souzené věci přitom nebylo zjištěno, že by otec děti již ohrozil na životě či zdraví, nýbrž závěr soudů o zákazu styku otce s nimi je postaven na tom, že zde existuje reálné riziko, že by se tak mohlo stát.
13. Klíčová otázka pak spočívá v tom, zda (skutkový) závěr obecných soudů o ohrožení života a zdraví dětí může obstát z hlediska ústavnosti. V této souvislosti musí Ústavní podotknout, že mu nenáleží posuzovat míru pravděpodobnosti daného rizika, toto přísluší obecným soudům (a je také na jejich odpovědnosti), jeho úkolem je přezkoumat, zda obecné soudy svůj závěr v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně zdůvodnily (a v tom rámci zda provedené důkazy, o které byl tento závěr opřen, nezhodnotily svévolně, v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů). To je dáno tím, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Obecné soudy své závěry opřely především o znalecký posudek MUDr. F. Čiháka a o jeho výpověď učiněnou před okresním soudem na jednání dne 14. 1. 2014. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje odbornost uvedeného soudního znalce z důvodu, že se ve své praxi s duševní poruchou diagnostikovanou u jeho osoby nesetkal, a vytýká jim, že nenechaly doplnit původní znalecký posudek ze dne 3. 4. 2012, vypracovaný PhDr. J. Mervartovou a MUDr. A. Štorkem, který má dle jeho názoru vyšší "vypovídací hodnotu", resp. že nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek.
15. V postupu, kdy okresní soud ustanovil k podání znaleckého posudku jiného znalce, než který ve věci nezletilých dětí byl činný v minulosti, Ústavní soud neshledal ústavní pochybení, neboť takovou povinnost zákon neukládá; spíše je třeba v tomto postupu, z hlediska objasňování skutkových okolností, nalézt pozitiva, jež spočívají v tom, že takto se vyloučily možné pochybnosti stran existence duševní poruchy u stěžovatele či matky nezletilých, kdy znalcem MUDr. F. Čihákem verifikována předchozí diagnóza znalce z odvětví psychiatrie MUDr. A. Štorka, že stěžovatel trpí danou duševní poruchou, resp. závěr, že matka žádnou duševní chorobou netrpí.
16. Jde-li o výtku nevypracování revizního znaleckého posudku, tento postup připadá v úvahu podle §127 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) jen ve "výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení", přičemž je třeba otázku, zda jde o takovou věc, řešit s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu. V prvé řadě by tomu mohlo být v situaci, kdy by existovaly důvodné pochybnosti o správnosti či úplnosti znaleckého posudku MUDr. F. Čiháka. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní výhrady neuvedl, pouze zpochybnil erudici tohoto znalce, a to na základě skutečnosti, že se dosud nesetkal se stejnou duševní poruchou. Samotná tato skutečnost však dle názoru Ústavního soudu není dostatečným důvodem k vypracování revizního znaleckého posudku, neboť s ohledem na předchozí znalecký posudek nevzniká důvodná pochybnost o stěžovatelově duševní poruše (viz výše); klíčovou odbornou otázkou tedy zůstala prognóza stran dalšího vývoje stěžovatelovy duševní choroby, resp. rizik, jež z toho vývoje plynou pro stěžovatelovo okolí. Přitom k posouzení této otázky není v zásadě rozhodující osobní zkušenost znalce s jedním či několika případy, ale je třeba vycházet z dosavadních poznatků příslušného vědního oboru, vzešlých ze zkoumání podstatně většího množství případů, konkrétně pak stran možných projevů daného onemocnění, neboť především tak lze objektivně zhodnotit míru rizika, které může stěžovatel (nejen) pro nezletilé děti představovat.
17. Pokud jde o samotné hodnocení závěrů znalce MUDr. F. Čiháka obecnými soudy, tyto vzaly v úvahu, že znalec porovnal současný duševní stav stěžovatele se stavem v roce 2012, jenž vyplynul z předchozího znaleckého posudku, s tím výsledkem, že došlo k podstatné změně, a to k horšímu. Jde-li o zhodnocení výše zmíněného rizika, uvedený znalec sice u jednání dne 14. 1. 2014 uvedl, že si "není jist", zda by se stěžovatel měl s dětmi stýkat, nicméně dle názoru Ústavního soudu šlo spíše o řečnickou frázi, z další části jeho výpovědi jednoznačně plyne, že styk s dětmi nedoporučuje z důvodu možného násilného jednání stěžovatele vůči nim, přičemž v další části vysvětluje, jak k tomuto závěru dospěl (ostatně o obavě z ohrožení dětí opakovaně hovoří samotný stěžovatel, byť tomu má být ze strany matky, jež je dle jeho přesvědčení postižena duševní poruchou, kterou trpí on sám). Pokud obecné soudy za této důkazní situace dospěly k závěru, že styk stěžovatele s dětmi může pro ně být nebezpečný, pak Ústavní soud nemá, co by jim z hlediska ústavnosti vytknul.
18. Uvádí-li stěžovatel, a to s ohledem na konkrétní skutečnosti, které plynou z provedených důkazů, že je plně schopen se o děti postarat, že mezi ním a nezletilými je pěkný vztah a že styk je prospěšný i pro ně samotné, vzhledem k výše uvedenému závěru tato argumentace nemá žádný význam, resp. měla by význam za předpokladu, že by se stěžovatel podrobil psychiatrickému léčení a jeho duševní stav by se zlepšil natolik, aby on sám již pro nezletilé děti nepředstavoval bezprostřední hrozbu. Ústavnímu soudu nezbývá, než apelovat na stěžovatele, aby v zájmu svém i svých dětí urychleně nastoupil léčbu, byť je evidentní, že stěžovatel si vůbec nepřipouští, že by mohl danou duševní poruchou trpět.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že se měly dopustit i procesních pochybení. Ústavní soud však ani v tomto ohledu nemůže stěžovateli přisvědčit, minimálně tedy co do jejich ústavněprávního rozměru. Poukazuje-li na to, že mu okresní soud neustanovil zástupce, ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen tzv. obecným zmocněncem, Ing. Valentinem Papazianem, jemuž ve stadiu odvolacího řízení vypověděl plnou moc (viz č. l. 515). Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, okresní soud však jeho žádosti nevyhověl (viz usnesení ze dne 5. 3. 2014 č. j. 8 P 28/2012-533), ovšem stěžovatel se proti tomuto postupu náležitě nebránil, neboť své odvolání podal opožděně (viz usnesení krajského soudu ze dne 2. 4. 2014 č. j. 25 Co 136/2014-560). Toto stěžovatelovo opomenutí má za následek, že se Ústavní soud ani nemůže otázkou, zda byly splněny podmínky §30 o. s. ř., věcně zabývat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Navíc při jednání před odvolacím soudem již stěžovatel zastoupen byl, a to opět obecným zmocněncem, nyní Ing. Alešem Mikulkou (č. l. 573). Možno dodat, že oba obecní zmocněnci v řízení aktivně hájili stěžovatelova práva, přičemž věc nebyla nijak složitá po procesní stránce, a ani z hlediska hmotněprávního, a bez významu není rovněž to, že byla projednávána v tzv. nesporném řízení, v němž je soud povinen zjišťovat všechny relevantní skutečnosti (a k nim vést dokazování), čímž se dostává (také) stěžovateli ochrany jeho práv ze strany samotného obecného soudu. Vzhledem k těmto skutečnostem nezbývá než shrnout, že pokud stěžovatel namítá, že ač byly splněny podmínky pro ustanovení zástupce, okresní soud mu jej neustanovil, čímž byl oproti matce dětí znevýhodněn, pak si toto způsobil svým opomenutím, přičemž ani v obecné rovině nelze dospět k závěru, že by stěžovatel byl v daném řízení vůči matce v nějakém zřetelně nerovném procesním postavení.
20. Upozorňuje-li stěžovatel na to, že soudní znalec nevypracoval ve lhůtě stanovené soudem svůj znalecký posudek, Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i kdyby v důsledku daného zpoždění soudního znalce s vypracováním posudku nastaly průtahy řízení (což mohlo být jen stěží, neboť tyto nečinily ani jeden měsíc), pak tyto mohou představovat "pouze" tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], ledaže by měly za následek neústavnost samotných napadených rozhodnutí; z ústavní stížnosti přitom neplyne, jak se toto tvrzené pochybení mohlo projevit na správnosti a úplnosti znaleckého posudku a potažmo na výsledku daného soudního řízení (a toto není zřejmé Ústavnímu soudu ani jinak).
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá i to, že nezletilé děti u jednání před okresním soudem dne 14. 1. 2014 zastupoval podjatý opatrovník. Ze soudního spisu plyne, že okresní soud byl dopisem Městského úřadu Ústí nad Orlicí, došlým dne 19. 12. 2013, informován o tom, že referentka oddělení sociálně právní ochrany dětí Bc. Lucie Šumberová a vedoucí Mgr. Petr Čada byli vyloučeni ze všech úkonů sociálně-právní ochrany nezletilých dětí, a protože nebylo možné určit jinou oprávněnou úřední osobu (§14 odst. 4 správního řádu), byla věc předána Krajskému úřadu Pardubického kraje k dalšímu postupu podle §131 odst. 4 správního řádu (viz č. l. 419-423). Jednání před okresním soudem dne 14. 1. 2014 se ovšem za stejného kolizního opatrovníka (tj. Městský úřad Ústí nad Orlicí) zúčastnila Bc. L. Šumberová (viz č. l. 458). Uvedený krajský úřad pak rozhodl usnesením ze dne 20. 1. 2014, že výkonem sociálně-právní ochrany se pověřuje Městský úřad Žamberk, o čemž byl okresní soud informován v podání doručeném dne 11. 2. 2014 (viz č. l. 491-494).
22. V této souvislosti vyvstává otázka, zda funkce opatrovníka, jenž byl soudem ustanoven, v důsledku toho nezanikla, a zda proto okresní soud neměl o této skutečnosti původního opatrovníka informovat a současně ustanovit kolizním opatrovníkem jiný orgán, případně za tímto účelem vyčkat, až bude krajským úřadem rozhodnuto, jak bylo výše zmíněno. Ovšem tato eventuální vada řízení, spočívající v nedostatku (řádného) zastoupení, se dotýká primárně práv nezletilých dětí, a nikoliv tedy samotného stěžovatele, přičemž Ústavní soud připomíná, že zde zmíněný orgán sociálně právní ochrany nevystupoval v roli orgánu, jenž by rozhodoval o právech a povinnostech, ale jako zástupce nezletilých, takže není přesné v této souvislosti hovořit o podjatosti; pokud by však Ústavní soud připustil, že výkon dané funkce kolizního opatrovníka předpokládá vyšší stupeň objektivity, než je tomu v případě jiných zástupců účastníků řízení, musel by dospět k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti nemohla mít tato eventuální vada žádné dopady na výsledek soudního řízení, neboť v jeho dalším průběhu jako kolizní opatrovník již vystupoval Městský úřad Žamberk a jeho stanovisko se nijak nelišilo od stanoviska předchozího opatrovníka.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebylo možné projednat věcně, nemohl Ústavní soudu ani vyhovět návrhu stěžovatele ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně se snažil postupovat tak, aby věc byla vyřízena v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu