ECLI:CZ:US:2014:3.US.2505.14.1
sp. zn. III. ÚS 2505/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Dočkalové, zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, se sídlem Chropyně, Masarykova 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 6. 2014, č. j. 12 Co 317/2014-60 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 5. 2014, č. j. 12 C 260/2013-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jejich vydáním mělo dojít k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obecné soudy opakovaně rozhodovaly o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, a ve výsledném vyznění, založeném napadenými usneseními, jí přiznaly osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny. Stěžovatelka je však toho názoru, že jí mělo být přiznáno osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek zcela, a z toho, že se soudy s jejím názorem neztotožnily, dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ze samotné ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka vnímá rozhodnutí obecných soudů jako citelný zásah do své osobní a majetkové sféry, avšak nepředkládá žádné konkrétní argumenty, které by správnost rozhodnutí soudů zpochybňovaly. Jestliže tak nečiní ani v rovině práva podústavního, tím méně je z ústavní stížnosti možné dovodit opodstatněnost tvrzení, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod a že je dán důvod pro zásah z pozice orgánu ochrany ústavnosti, tj. Ústavního soudu. Obecné soudy svá rozhodnutí obšírně a srozumitelně odůvodnily, jejich závěry vyznívají přesvědčivě a jsou obhajitelné.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z důvodů, které byly výše uvedeny, je tomu tak i v dané věci, a Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle označeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu