ECLI:CZ:US:2014:3.US.251.14.1
sp. zn. III. ÚS 251/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky T. P., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 14 To 165/2013 a 14 To 166/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů se podává, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 11. 2013 č. j. 1 Nt 101/2012-960 rozhodl, že podle §73a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky složené stěžovatelkou jako náhrady předběžné vazby stěžovatelky v řízení o jejím vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro trestný čin přivlastnění, zpronevěry nebo odcizení majetku v důsledku zneužití služebního postavení podle §191 odst. 5 ukrajinského trestního zákona, a zároveň stanovil výši této peněžité záruky částkou 1 000 000 Kč.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 14 To 165/2013 podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu toto usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby stěžovatelky v řízení o jejím vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 Nt 101/2012 nepřijímá.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 11. 2013 č. j. 1 Nt 101/2012-969 rozhodl v rámci extradičního řízení, týkajícího se žádosti Ukrajiny o vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání pro trestný čin přivlastnění, zpronevěry nebo odcizení majetku v důsledku zneužití služebního postavení podle §191 odst. 5 ukrajinského trestního zákona, tak, že podle §396 odst. 2 tr. řádu za použití §71a, §73a odst. 1 a §73 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu přijal peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč, složenou vyžádanou stěžovatelkou, nabídku záruky pana Bogdana Danylyshyna, nabídku záruky Spolku Šalamoun, spolku na podporu nezávislé justice v ČR, resp. slib vyžádané stěžovatelky, a vyžádanou stěžovatelku propustil z vazby.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 14 To 166/2013 podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu označené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §396 odst. 2 a §71a tr. řádu se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby zamítá a podle §73 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu se její písemný slib a nabídka záruky Bogdana Danylyshyna, Spolku Šalamoun, spolku na podporu nezávislé justice v ČR a Alexandra Paraskevich nepřijímají.
V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že:
1. Trestní obvinění stěžovatelky postrádají "náležitosti"; stěžovatelka dovozuje, že skutky, které jsou předmětem žádosti Generální prokuratury Ukrajiny o její vydání k trestnímu stíhání, nejsou soudně trestným činem, který naplňuje některou ze skutkových podstat trestných činů stanovených ve zvláštní části zákona č. 140/1961, trestního zákona, platného a účinného v době, kdy se měla dopustit údajného trestněprávně relevantního jednání. Z extradičních materiálů, z návrhu Krajského státního zastupitelství v Plzni ani z usnesení Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze není podle názoru stěžovatelky zřejmé, jakého konkrétního jednání se měla dopustit a v čem spočívá údajná trestnost jejího jednání, na jakém místě mělo dojít k údajnému trestnému jednání, jaká je příčinná souvislost mezi údajným trestným jednáním a údajným vznikem škody, v jakém úředním postavení se údajně nacházela a jaké bylo její postavení v rámci zde uvedených společností, na jakém místě a kdy se dohodla na spáchání údajného trestněprávního jednání s označenými osobami a zda je údajné trestněprávní jednání kryto jejím zaviněním ve formě úmyslu. Obdobné nedostatky vytýká rovněž ruské extradiční žádosti, popisující celkem devět skutků, kterých se měla dopustit. Dovozuje, že tyto extradiční žádosti neodpovídají požadavkům Evropské úmluvy o vydávání, zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, trestního řádu a judikatury Ústavního soudu, a s odpovídajícími námitkami se Vrchní soud v Praze nevypořádal.
2. Obava z útěku stěžovatelky není důvodná; stěžovatelka zdůrazňuje, že se trestnímu stíhání na Ukrajině a v Ruské federaci nikdy v minulosti nevyhýbala, v Moskvě se zdržovala na adrese svého trvalého bydliště a do České republiky vycestovala za účelem lázeňského pobytu. Ukrajinské orgány údajně vedly trestní stíhání stěžovatelky ode dne 12. 8. 2011, avšak nepokusily se ji kontaktovat, natožpak zadržet, ačkoli na jaře 2012 dvakrát legálně překročila státní hranici Ukrajiny. Orgány Ruské federace začaly vyvíjet úkony potřebné k jejímu vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace teprve poté, co Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2013 rozhodl o přípustnosti jejího vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Stěžovatelka dne 9. 4. 2013 sepsala žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany, což svědčí o jejím úmyslu trvale zůstat na území České republiky; nachází se ve vazbě již ode dne 17. 5. 2012, přičemž Vrchní soud v Praze neupřesnil závažné konkrétní skutečnosti (silné důvody), proč je třeba ji nadále ve vazbě ponechat, a soustředil se zejména k výši údajně způsobené škody.
3. Nabídnutá peněžitá záruka byla dostatečná; pokud Vrchní soud v Praze obracel pozornost k tvrzené výši škody "v řádu miliard Kč", přecenil stěžovatelčiny skutečné majetkové poměry, kdy nabídnutá peněžitá záruka představuje maximální možnou částku, kterou je v současné době schopná poskytnout, přičemž její ztráta by pro ni znamenala citelnou újmu. Kritéria uplatněná Vrchním soudem v Praze vůči stěžovatelce tudíž z předběžné vazby činí "obligatorní zajišťovací institut".
4. Záruky nabídnuté Bogdanem Danylyshynem a Spolkem Šalamoun lze považovat za "dostatečné". Bogdan Danylyshyn a John Bok (předseda Spolku Šalamoun, spolku na podporu nezávislé justice v ČR) jsou důvěryhodné osoby schopné příznivě ovlivňovat chování stěžovatelky, a tedy způsobilé poskytnout záruku ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, a B. Danylyshyn navíc stěžovatelce nabídl zaměstnání ve své společnosti.
5. Dochází ke kolizi probíhajících řízení ve věci vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání na Ukrajinu a ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 představuje probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany překážkou pro vykonání extradice. Nastala též kolize extradičních žádostí ze strany Ukrajiny a Ruské federace, přičemž o přednosti jedné z uvedených žádostí bude muset ve smyslu ustanovení §102 zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech rozhodnout ministr spravedlnosti poté, co bude obecnými soudy pravomocně rozhodnuto o přípustnosti či nepřípustnosti vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání do Ruské federace (což je výslovně potvrzeno přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 9. 2013). Rozhodnutí ministra spravedlnosti tedy nelze očekávat dříve, než v řádu mnoha měsíců, či pravděpodobněji let. Ani s těmito námitkami se Vrchní soud v Praze nevypořádal.
6. Zdravotní stav stěžovatelky je nepříznivý, a podmínky předběžné vazby jí neumožňují efektivní léčbu v ústavní stížnosti specifikovaných závažných onemocnění.
7. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka upozornila na udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu dne 18. 2. 2014.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody předběžnou vazbou, jmenovitě rozhodování o přijetí peněžité záruky, resp. nabídky specifikovaných záruk, slibu vyžádané stěžovatelky jako náhrady předběžné vazby a propuštění stěžovatelky z vazby, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté, a Úmluvou.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Patří se předeslat, že Ústavní soud již rozhodl o dvou předchozích ústavních stížnostech stěžovatelky vycházejících z téže trestněprávní věci. Usnesením sp. zn. I. ÚS 3733/12 ze dne 13. 12. 2012 odmítl coby zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti usnesení, kterým Vrchní soud v Praze podle §396 odst. 2 a §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu stěžovatelčinu nabídku peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby v řízení o vydání na Ukrajinu vedeném u Krajského státního zastupitelství v Plzni pod sp. zn. 1 KZM 301/2012 nepřijal a podle §396 odst. 2 a §73 odst. 1 tr. řádu jako náhradu nepřijal ani stěžovatelčin písemný slib. Posléze Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1142/13 ze dne 30. 5. 2013 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení, jímž Vrchní soud v Praze podle §397 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že stěžovatelčino vydání na Ukrajinu, při současném přijetí záruk Generální prokuratury Ukrajiny, je přípustné. Evropský soud pro lidská práva rozhodnutím ze dne 5. 12. 2013 stěžovatelčinu navazující stížnost odmítl jako nepřijatelnou.
Ad 1) K oponentuře údajných nedostatků extradičních žádostí lze zdůraznit, že Ústavní soud se v usnesení sp. zn. I. ÚS 1142/13 ze dne 30. 5. 2013 zabýval kontextem jejího trestního stíhání a dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze nezatížil svoje rozhodnutí ústavněprávním deficitem, pakliže neuznal stěžovatelčiny námitky ohledně politického pozadí věci, jejího vykonstruování politickými oponenty Muchtara Kabulovyče Abljazova, resp. svévolného postupu ukrajinských orgánů činných v trestním řízení.
Nyní projednávaná ústavní stížnost se přitom netýká samotné přípustnosti vydání stěžovatelky na Ukrajinu, resp. do Ruské federace, což omezuje praktický význam jejích výhrad ohledně extradičních žádostí, resp. trestních obvinění.
Přiměřeně se uplatní též nosné důvody judikatury Ústavního soudu, podle které se v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodování ve vazební věci kritika usnesení o zahájení trestního stíhání může uplatnit jen zprostředkovaně, a výjimečně, bylo-li by prima facie seznatelné, že samo zahájení trestního stíhání je výrazem ničím neodůvodnitelné "libovůle" policejního orgánu, resp. zjevným vybočením ze zákonných (výkladových) standardů trestněprávní rozhodovací praxe (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1674/08, III. ÚS 1178/10, III. ÚS 1749/11 a III. ÚS 1884/12).
Ad 2) Stěžovatelčina polemika ohledně "obavy z útěku" (§396 odst. 1 tr. řádu, v rozhodném znění) ústavněprávní roviny nedosahuje. I kdyby obecnými soudy (resp. Vrchním soudem v Praze) zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti předběžné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní zmiňované podmínce "obavy" ve smyslu §396 odst. 1 tr. řádu, v rozhodném znění] byly překročeny. V ústavní stížnosti uplatněné výtky, podle nichž se trestnímu stíhání na Ukrajině a v Ruské federaci nikdy v minulosti nevyhýbala, stěžovatelka sama relativizuje konstatováním, že "na jaře 2012", kdy údajně "dvakrát legálně překročila státní hranici Ukrajiny", o svém trestním stíhání tamějšími státními orgány nevěděla, resp. orgány Ruské federace "začaly vyvíjet úkony potřebné k jejímu vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace teprve poté, co Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2013 rozhodl o přípustnosti jejího vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu". Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány (České republiky) činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. ani v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Ad 3) Zohlednil-li Vrchní soud v Praze - na argumentované bázi - povahu a závažnost stěžovatelce přičítané trestné činnosti zahrnující též otázku výše škody, nezpronevěřil se zásadám vyplývajícím ze související judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 9. 2010 ve věci Mangouras v. Španělsko, stížnost č. 12050/04, rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 2000 ve věci Punzelt v. České republice, stížnost č. 31315/96, a rozhodnutí ESLP ze dne 24. 5. 2011 ve věci Perez Carballo Villar v. Francie, stížnost č. 59241/09). Stěžovatelka opomíjí, že Vrchní soud v Praze výši škody označil za pouze jedno z uplatňovaných kritérií (podle ruských, ukrajinských a kazašských orgánů mělo dojít ke zpronevěře částky přes 70 mld. Kč).
Ad 4) Stěžovatelka nezpochybňuje zjištění Vrchního soudu v Praze, podle kterého ji Bogdan Danylyshyn nezná a dozvěděl se o ní zprostředkovaně. Rozhodující soud vzal v potaz relevanci záruky poskytnuté Spolkem Šalamoun, spolkem na podporu nezávislé justice v ČR, nicméně ústavněprávně akceptovatelně dovodil, že převažují argumenty ve prospěch ponechání stěžovatelky ve vazbě.
Ad 5) Podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013, č. 262/2013 Sb., platí, že překážkou povolení vydání cizince k trestnímu stíhání či výkonu trestu do cizího státu je skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Usnesení, proti nimž stěžovatelka směřuje svoji ústavní stížnost, s nosnými důvody uvedeného stanoviska nikterak nekolidují (což vyplývá též z předmětu těchto rozhodnutí). K otázce dlouhodobosti trvání vazby a její ústavněprávní reflexe se Ústavní soud vyjádřil výše.
Ad 6/ Ohledně stěžovatelčiných námitek poukazujících na nepříznivý zdravotní stav je namístě připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08 a III. ÚS 3077/09), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně", přičemž není-li stěžovatelka spokojena s poskytovanou zdravotní péčí, jsou jí k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení §20 a §29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Oponenturu způsobu výkonu vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové.
Ad 7) Jestliže stěžovatelka upozornila na udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu dne 18. 2. 2014, lze konstatovat, že ani tato procesní situace ústavní stížností napadená usnesení nediskvalifikuje. Řečeným není vyloučeno, aby stěžovatelka související argumentaci zahrnula do svých podání adresovaných obecným soudům, přičemž Ústavnímu soudu prizmatem principu subsidiarity ji nepřísluší věcně hodnotit dříve, než bude tato možnost otevřena příslušným soudním orgánům v režimu obecného soudnictví.
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Námitku podjatosti soudkyně Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů (a potažmo senátu I. ÚS) stěžovatelka formulovala jen in eventum, pro případ, že by označená soudkyně byla členem senátu rozhodujícího o ústavní stížnosti (resp., že by o návrhu rozhodoval senát I. ÚS), a jelikož ten nenastal (nedošlo k přidělení věci senátu I. ÚS), Ústavní soud o ní nerozhodoval. Současně stojí za zaznamenání, že důvody, jež stěžovatelka pro vyloučení z projednávání věci předložila, tj. nepříznivé rozhodnutí o jejích předchozích ústavních stížnostech, resp. disentní stanovisko JUDr. Ivany Janů k nálezu v další vazební věci, typicky způsobilými důvody podjatosti nejsou, a to očividně.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Návrhem na spojení této ústavní stížnosti s ústavní stížností "ze dne 17. 3. 2014" (sp. zn. II. ÚS 1017/14) ke společnému řízení se za těchto okolností zabývat již ani nebylo možné; zvláštního (negativního) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu