ECLI:CZ:US:2014:3.US.2520.14.1
sp. zn. III. ÚS 2520/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 9. října 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, AK Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti 1. usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2 KZT 203/2014-7, proti 2. usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 11. 7. 2014 č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572 a proti 3. usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 22. 7. 2014 č. j. 1 ZT 292/2014-6 týkajícím se stěžovatelova trestního stíhání, za účasti 1. Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, 2. Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec a 3. Okresního státního zastupitelství v Liberci jako účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 22. 7. 2014 č. j. 1 ZT 292/2014-6 se ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel (v trestním řízení "podezřelý", resp. "obviněný") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a z vyjádření účastníků řízení se zjišťuje:
3. Stěžovatel je v trestní věci vedené proti němu u Okresního státního zastupitelství v Liberci (dále též "okresní státní zastupitelství" nebo "OSZ") pod sp. zn. 1 ZT 292/2014 stíhán pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v červnu 2012 v Liberci převzal od tří osob finanční částku v celkové výši 31 000 Kč se slibem, že pro ně zprostředkuje kurz autoškoly, kurz však nezajistil a peníze vrátil až po urgencích v průběhu trestního řízení.
4. Trestní řízení bylo nejprve vedeno formou tzv. zkráceného přípravného řízení policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územním odborem Liberec-centrum pod č. j. KRPL-60870/TČ-2013-180515. Policejní orgán stěžovatele dne 27. 2. 2014 vyslechl a podle §179b odst. 3 tr. řádu mu sdělil podezření pro shora uvedený přečin podvodu.
5. Zkrácené přípravné řízení bylo ukončeno usnesením státní zástupkyně OSZ ze dne 11. 3. 2014 č. j. ZK 210/2014-7, kterým bylo podle §179g odst. 1 tr. řádu podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání a podle §179g odst. 3 tr. řádu byla podezřelému stanovena zkušební doba v trvání jednoho roku.
6. Proti usnesení státní zástupkyně OSZ o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podal podezřelý stížnost, v níž tvrdil, že se žádného trestného činu nedopustil, a domáhal se toho, aby věc byla odložena podle §159a odst. 1 tr. řádu, protože ve věci nejde o podezření z trestného činu.
7. O stížnosti podezřelého rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též "krajské státní zastupitelství" nebo "KSZ") tak, že usnesením ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2 KZT 203/2014-7 podle §149 odst. 1 tr. řádu usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 11. 3. 2014 č. j. ZK 210/2014-7 zrušil a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu uložil OSZ, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo. OSZ poté věc předalo policejnímu orgánu s pokynem, aby zahájil trestní stíhání podezřelého.
8. Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 11. 7. 2014 č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572 bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání obviněného M. Š. pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž skutek přečinu i jeho právní kvalifikace byly vymezeny stejně, jako tomu bylo v předcházejícím zkráceném přípravném řízení.
9. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání si obviněný podal stížnost, o níž rozhodla státní zástupkyně OSZ usnesením ze dne 22. 7. 2014 č. j. 1 ZT 292/2014-6 tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítla.
III.
10. Ústavní stížnost je namířena:
* proti usnesení státního zástupce KSZ ze dne 10. 6. 2014, jímž bylo zrušeno usnesení státní zástupkyně OSZ o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání (bod 7 shora),
* proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 7. 2014 (bod 8 shora),
* proti usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 22. 7. 2014 zamítajícímu stížnost proti zahájení trestního stíhání (bod 9 shora).
11. Stěžovatel vznáší proti těmto usnesením orgánů činných v trestním řízení tyto konkrétní námitky:
12. Stěžovatel tvrdí, že státní zástupce KSZ při rozhodování o stížnosti, kterou stěžovatel podal proti usnesení státní zástupkyně OSZ o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, porušil zákaz reformationis in peius, zakotvený v ustanovení §150 odst. 1 tr. řádu, neboť rozhodnutí bylo ve výsledku změněno v jeho neprospěch. Stěžovatel se domnívá, že prvoinstanční rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání pro něj bylo příznivější než zrušující druhoinstanční rozhodnutí obsahující závazný pokyn, aby se o věci znovu jednalo a rozhodlo. Stejně tak v neprospěch stěžovatele prý vyznívá i navazující usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a zamítavé rozhodnutí státní zástupkyně OSZ.
13. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí vydaná orgány činnými v trestním řízení nebyla náležitě odůvodněna a nevypořádala se s jeho stížnostními námitkami.
14. Konečně stěžovatel namítá, že "pokud ve věci byl dán závazný pokyn ze strany státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, nemohl o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodovat státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, ale příslušný k tomuto rozhodnutí byl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze jako nejblíže vyšší orgán. Ve věci tedy rozhodl věcně nepříslušný orgán ...". Tím mělo být porušeno ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu.
IV.
15. Ústavní soud si k podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 22. 8. 2014, okresní státní zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 8. 2014 a Krajské ředitelství policie Libereckého kraje ve vyjádření ze dne 21. 8. 2014 zrekapitulovaly dosavadní průběh trestního řízení, odkázaly na obsah svých rozhodnutí, na nichž setrvávají, a navrhly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.
16. Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením ze dne 28. 9. 2014 setrval na své argumentaci a na návrzích obsažených v ústavní stížnosti. Jako hlavní námitka proti postupu orgánů činných v trestním řízení je opětovně vznášeno tvrzení o porušení zákazu reformationis in peius.
17. Protože skutkový stav věci byl dostatečně zřejmý z ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků a z obsahu napadených rozhodnutí a protože od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, pokládal Ústavní soud za splněné všechny podmínky pro upuštění od ústního jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu.
V.
18. Ústavní soud po zvážení všech relevantních skutečností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, zčásti nedůvodná.
V./A Nedůvodnost ústavní stížnosti namířené proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci
ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2 KZT 203/2014-7
19. Ústavní stížnost podaná proti usnesení státního zástupce KSZ ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2 KZT 203/2014-7 je nedůvodná.
20. Tímto usnesením státní zástupce KSZ rozhodl o stížnosti podané podezřelým proti usnesení státní zástupkyně OSZ o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání tak, že podle §149 odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 11. 3. 2014 č. j. ZK 210/2014-7 a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu okresnímu státnímu zastupitelství uložil, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo.
21. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí státního zástupce KSZ zhoršilo stěžovatelovo postavení, a porušilo tak zákaz reformationis in peius, vyslovený v §150 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud nemůže stěžovatelově námitce přitakat. Rozhodnutí státního zástupce KSZ nezhoršuje stěžovatelovo postavení, a neporušuje tak zákaz reformationis in peius.
22. Především je třeba konstatovat, že institut podmíněného odložení podání návrhu na potrestání státním zástupcem podle §179g odst. 1 tr. řádu patří mezi procesní instituty označované v nauce jako odklony (viz Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 729 a násl.). Tento institut znamená odchýlení se od standardního postupu uplatňovaného jinak v přípravném řízení ve smyslu jeho zjednodušení. Zákonodárce poskytuje státnímu zástupci při aplikaci tohoto institutu značnou míru uvážení (dikce "může rozhodnout"), tzn. že i při splnění podmínek vyjmenovaných v §179g odst. 1 tr. řádu nemusí tento institut aplikovat.
23. Rozhodnutím o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání není rozhodováno o konečném výsledku trestního řízení, nýbrž toliko o prozatímním způsobu dalšího vedení trestního řízení. Konečný výsledek trestní kauzy po podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a dopad tohoto rozhodnutí na osobu podezřelého nejsou podmíněným odložením nijak definitivně předurčeny. Je nutno vzít v úvahu, že podezřelému je zároveň podle §179g odst. 3 tr. řádu ukládána zkušební doba (v posuzovaném případě byla uložena zkušební doba jednoho roku), v jejímž průběhu nebo i po jejímž skončení může být rozhodnuto, že se podezřelý neosvědčil, a dále se proti němu bude postupovat podle §179c až 179f tr. řádu (srov. §179h odst. 1 tr. řádu), tj. bude pokračovat trestní řízení.
24. Rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nevyvolává okamžitý účinek rei iudicatae, nebrání následnému zahájení trestního stíhání proti téže osobě. Překážka rei iudicatae nastává až poté, co po uplynutí zkušební doby rozhodne státní zástupce o tom, že se podezřelý osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil [§11a písm. b) tr. řádu]. Lze tedy konstatovat, že podmíněné odložení podání návrhu na potrestání vystavuje podezřelou osobu značné nejistotě ohledně budoucího vývoje trestní kauzy.
25. Pokud stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti úvahu o tom, že zahájení trestního stíhání ve srovnání s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání je pro něj "změnou k horšímu", jde o úvahu čistě spekulativní a ve své kategorické podobě nesprávnou. Zahájené trestní stíhání může totiž ve výsledku skončit také zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby, což jsou nepochybně příznivější varianty, než je podmíněné odložení podání návrhu na potrestání.
26. Zásadní důvodem pro odmítnutí stěžovatelovy námitky o údajném porušení zákazu reformationis in peius je ta skutečnost, že rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nelze vůbec porovnávat s rozhodnutím o zahájení trestního stíhání prizmatem společného referenčního hlediska, tj. hlediskem "prospěchu" (výhodnosti) pro osobu, jíž se tato rozhodnutí týkají. Obě tato srovnávaná rozhodnutí nezpůsobují žádný okamžitý a definitivní výsledek řízení, vedou toliko k volbě jiné procesní formy řízení; jaký bude mít zvolená varianta řízení konečný dopad do sféry osobnostních práv podezírané či obviněné osoby, je v okamžiku rozhodování nejisté. Uplatnění námitky zákazu reformationis in peius ve vztahu k rozhodnutí o volbě jednoho z alternativních způsobů vyřizování trestních věcí (v posuzovaném případě "zkrácené přípravné řízení" versus "standardní přípravné řízení") je nepřípadné.
27. Ústavní soud tedy shrnuje: Není porušením zákazu reformationis in peius, jestliže o stížnosti podané podezřelým proti usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, kterým bylo podle §179g odst. 1 tr. řádu podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání, rozhodne státní zástupce krajského státního zastupitelství tak, že zruší usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a uloží okresnímu státnímu zastupitelství, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo.
28. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že usnesení státního zástupce KSZ není náležitě odůvodněno. Naopak konstatuje, že odůvodnění tohoto rozhodnutí obsahuje dostatečně transparentní vysvětlení, proč předchozí rozhodnutí státní zástupkyně OSZ o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nemůže podle názoru státního zástupce KSZ obstát, neboť nevyhovuje podmínkám stanoveným v §179g odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud nemá, co by odůvodnění tohoto rozhodnutí z ústavněprávního hlediska vytknul, a na jeho argumentaci plně odkazuje.
V./B Nedůvodnost ústavní stížnosti namířené proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec ze dne 11. 7. 2014 č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572
29. Ústavní stížnost podaná proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec ze dne 11. 7. 2014 č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572 je nedůvodná.
30. Tímto usnesením bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Ústavní soud v minulosti opakovaně označil svou ingerenci do přípravného řízení trestního za nežádoucí, ne-li zcela nepřípustnou [srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), sp. zn. III. ÚS 2697/14 ze dne 19. 8. 2014 a četná další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz)]. Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností zahájení trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů činných v trestním řízení o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Dalších garancí se obviněnému dostává v rámci práva na spravedlivý proces podle čl. 36 až 40 Listiny; ústavněprávní přezkum je v přípravném řízení namístě zpravidla jen tehdy, pokud případné závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741), srov. důvody k předběžnému projednání obžaloby podle §186 písm. e) tr. řádu]. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod pro svůj kasační zásah.
32. Ústavní soud konstatuje, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v mezích ústavnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. zejména nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471) a rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 554/03 (viz výše), případně i sp. zn. I. ÚS 369/05 ze dne 20. 12. 2005 a další]. V usnesení byly dle zjištění Ústavního soudu popsány ty okolnosti stíhaného skutku, které jsou rozhodné pro jeho posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Subsumpce popsaného inkriminovaného jednání pod skutkové znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je správná a nelze v ní spatřovat řádný protiústavní exces.
33. Odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje s dostatečným stupněm konkretizace ty skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání. Pro zahájení trestního stíhání nelze požadovat stejný stupeň poznání skutkového stavu věci jako pro odsuzující rozsudek soudu; usnesení policejního orgánu je vydáváno pouze na základě důvodného podezření (srov. dikci §160 odst. 1 věty první tr. řádu), které má být v průběhu vyšetřování buď potvrzeno, anebo vyvráceno. Nejde o praktickou jistotu ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, ale pouze o vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu. Tato kritéria byla v posuzovaném případě splněna.
34. Pokud stěžovatel spatřuje rovněž v zahájení trestního stíhání porušení zákazu reformationis in peius, nelze jeho námitce přitakat, a to ze stejných důvodů, které jsou výše vyloženy v bodech 19 až 24 odůvodnění tohoto nálezu a které lze analogicky vztáhnout i na usnesení o zahájení trestního stíhání. Na argumentaci uvedenou v těchto bodech lze pro stručnost odkázat.
V./C Důvodnost ústavní stížnosti namířené proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 22. 7. 2014 č. j. 1 ZT 292/2014-6
35. Ústavní stížnost namířená proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 22. 7. 2014 č. j. 1 ZT 292/2014-6 o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání je důvodná.
36. Tímto usnesením státní zástupkyně OSZ rozhodla tak, že stížnost podanou obviněným proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla.
37. Toto usnesení státní zástupkyně OSZ je vadné, protože bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem.
38. Ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu vyžaduje, aby policejní orgán předložil stížnost podanou proti usnesení, k němuž dal souhlas nebo pokyn státní zástupce, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci.
39. V posuzovaném případě nebyl tento zákonný postup dodržen. Pokyn, obsažený ve výroku usnesení státního zástupce KSZ ze dne 10. 6. 2014, který zrušil předchozí usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 11. 3. 2014 o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a který okresnímu státnímu zastupitelství uložil, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo, byl orgány státního zastupitelství a policejními orgány interpretován tak, že ve věci má být zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu. Tato interpretace a její následná realizace zcela jasně vyplývají z vyjádření OSZ ze dne 21. 8. 2014 zaslaného Ústavnímu soudu (č. l. 14 spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2520/14), v němž se uvádí: "Po zrušení usnesení o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání byla věc předána oddělení obecné kriminality PČR k zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu." Také ve vyjádření policejního orgánu ze dne 20. 8. 2014 zaslaném Ústavnímu soudu (č. l. 12 spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2520/14) se uvádí: "Následně (tj. po zrušujícím rozhodnutí KSZ - pozn. Ústavního soudu) byl spisový materiál zaslán na zdejší součást s pokynem k zahájení tr. stíhání."
40. Z toho lze jednoznačně dovodit, že policejní orgán zahájil trestní stíhání na pokyn státního zástupce. I když ze spisového materiálu, který má Ústavní soud k dispozici, nelze jednoznačně zjistit, zda policejní orgán se řídil pokynem OSZ nebo KSZ, v každém případě je jisté, že o stížnosti proti zahájení trestního stíhání nemohl rozhodovat státní zástupce OSZ, jak tomu bylo v projednávaném případě. Věcně příslušným k rozhodnutí byl státní zástupce nadřízený tomu státnímu zástupci, který dal k zahájení trestního stíhání pokyn.
41. Pokud o stížnosti proti zahájení trestního stíhání rozhoduje týž státní zástupce, který dal pokyn k zahájení trestního stíhání, lze pochybovat o jeho nestrannosti; tímto vadným postupem je též zpochybněn princip dvojinstančního rozhodování, který je pro daný druh řízení předepsán. Porušení kogentního ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu je třeba z ústavněprávního hlediska chápat jako porušení principu spravedlivého procesu, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.
42. Ústavní stížností napadené rozhodnutí státní zástupkyně OSZ porušilo rovněž základní právo garantované článkem 8 odst. 2 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být stíhán ... jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon".
43. Ústavní soud musí také přitakat stěžovatelově námitce, že usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 22. 7. 2014 o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání není náležitě odůvodněno. Obviněný ve své stížnosti namítal, že se trestné činnosti nedopustil a že jeho stíhání je nedůvodné, avšak na tyto námitky usnesení státní zástupkyně OSZ v odůvodnění nijak nereaguje. Zamítnutí stížnosti je státní zástupkyní OSZ zdůvodněno toliko tím, že KSZ "rozhodlo tak, že má být zahájeno trestní stíhání"; taková argumentace je však nepřesná, protože KSZ ve skutečnosti rozhodlo tak, že uložilo okresnímu státnímu zastupitelství, "aby o věci znovu jednalo a rozhodlo". K věcným důvodům zahájení trestního stíhání se odůvodnění usnesení státní zástupkyně OSZ vůbec nevyjadřuje, tvrdí toliko apodikticky, že "zjištěné okolnosti plně odůvodňují vydání tohoto usnesení".
44. Pro svou obecnost a nekonkrétnost nesplňuje takové odůvodnění požadavky stanovené v §134 odst. 2 tr. řádu a rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelné. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí orgánů veřejné moci byla náležitým způsobem odůvodněna [z poslední doby srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013 (N 199/71 SbNU 361), sp. zn. III. ÚS 2331/14 ze dne 18. 9. 2014 (N 172/74 SbNU 493]. Napadené rozhodnutí proto neobstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, jenž vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
VI.
45. Z důvodů výše rozvedených Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 22. 7. 2014 č. j. 1 ZT 292/2014-6. Okresní státní zastupitelství se tak bude muset stížností obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele opětovně zabývat. Tímto nálezem Ústavního soudu se nijak nepředjímá, jakým způsobem bude ve věci posléze rozhodnuto.
46. Ve zbylé části, týkající se rozhodnutí krajského státního zastupitelství a rozhodnutí policejního orgánu, Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.