ECLI:CZ:US:2014:3.US.2533.14.1
sp. zn. III. ÚS 2533/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Dagmar Rouskové, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. června 2014 č. j. 28 Cdo 724/2014-67, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2013 č. j. 35 Co 197/2013-53 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2013 č. j. 16 C 51/2012-33, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2014, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva na pokojné držení majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále mělo dojít k porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání a principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že jako oprávněná osoba podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb.") uplatnila nárok na vydání nemovitostí v katastrálním území Bukovice, obec Hvězda - Bukovice, okres Náchod. V tomto restitučním řízení před obecnými soudy stěžovatelka se svou žalobou neuspěla a neuspěla ani v řízení před Ústavním soudem, v němž Ústavní soud její ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 166/95 odmítl [podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Její stížnost podanou k tehdejší Evropské komisi pro lidská práva tato Komise v roce 1998 odložila.
Se stejným procesním výsledkem pro stěžovatelku skončilo i řízení o její vlastnické žalobě, a to jak u obecných soudů, tak i u soudu dovolacího.
V době zahájení restitučního řízení stěžovatelka, resp. její právní předchůdce ve lhůtě stanovené zákonem č. 403/1990 Sb. vyzval k poskytnutí finanční náhrady za nárokované nemovitosti. K uplatnění nároku na finanční odškodnění za nevydané nemovitosti soudní cestou stěžovatelka nepřistoupila, neboť byla přesvědčena, že jde o nárok jeden, který je možné uspokojit dvěma různými způsoby, přičemž volba spočívá na věřiteli, tedy na stěžovatelce.
Podle názoru stěžovatelky porušují napadená rozhodnutí její právo na legitimní očekávání, že obecné soudy rozhodnou o obnovení jejích vlastnických práv k předmětným nemovitostem, neboť v roce 2001, kdy podala "tzv. vlastnickou žalobu" prý vycházela z tehdejší judikatury Ústavního soudu ve skutkově obdobných věcech.
Porušení ústavně zaručených základních práv spatřuje stěžovatelka v údajném zásahu obecných soudů do jejích majetkových práv, konkrétně do práva na pokojné užívání majetku, neboť tyto soudy údajně "zdeformovaly" nesprávným výkladem podstatu jejího restitučního nároku tím, že z jednoho restitučního nároku stěžovatelky "vyrobily" nároky dva. Porušení zásady právní jistoty a legitimního očekávání shledává stěžovatelka v nerespektování aspektu "intertemporality judikatury".
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl žalobu stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované České republice - Ministerstvu financí o zaplacení 558 836,42 Kč s příslušenstvím z titulu finanční náhrady za nemovitosti, které jí nebyly vydány v restitučním řízení. Soud prvního stupně v návaznosti na vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku se přednostně zabýval případným promlčením nároku a konstatoval, že nárok na peněžitou náhradu za dům a pozemky byl sice uplatněn ve stanovených lhůtách, ale protože tento nárok nebyl uspokojen a nebylo ohledně vymáhání tohoto nároku zahájeno řízení před soudem, stal se nárok stěžovatelky splatným nejpozději dne 8. 6. 1997 (ve smyslu čl. II. bod 1. a čl. IV. bod 1. zákona č. 115/1994 Sb.). Od tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku v soudním řízení podle §101 občanského zákoníku, která uplynula dne 9. 6. 2000. Protože však stěžovatelka podala žalobu až dne 5. 4. 2012, tedy po uplynutí promlčecí doby, nárok na peněžitou náhradu z důvodu promlčení nemohl soud přiznat.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud doplnil závěry soudu prvního stupně tak, že řízení, v němž se stěžovatelka domáhala vydání věci, nemělo žádný vliv na běh promlčecí doby k uplatnění nároku na finanční náhradu.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 6. 2014 č. j. 28 Cdo 724/2014-67 odmítl pro jeho nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávané věci stěžovatelka podstatnou část svojí argumentace věnuje dvěma pravomocně skončeným řízením, v nichž se (neúspěšně) domáhala nejprve vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., resp. i podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a později vedla soudní spor o vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Rozhodnutí, která z těchto řízení vzešla, však stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadá, proto se jimi Ústavní soud nemohl zabývat.
Podstatou námitek stěžovatelky je polemika s právním závěrem obecných soudů a soudu dovolacího, že pokud stěžovatelka své nároky na finanční náhradu (jak podle zákona č. 87/1991, tak i podle zákona č. 403/1990 Sb.) neuplatnila ve lhůtě tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tedy dne 9. 6. 1997) a žalovaná se v průběhu řízení dovolala jejich promlčení, nelze stěžovatelce ve smyslu §100 odst. 1 obč. zák. její právo přiznat.
V tomto směru bylo před obecnými soudy vedeno dokazování, přičemž stěžovatelka nijak nezpochybnila skutečnost, že před nabytím účinnosti zákona č. 115/1994 Sb., tj. před datem 8. 6. 1994 svoje nároky na peněžitou náhradu neuplatnila u soudu. Jak shodně konstatoval i dovolací soud, lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní. Jestliže stěžovatelka svým procesním postupem zavinila, že žalobu s návrhem na zaplacení částky 558 836,42 Kč s příslušenstvím podala u příslušného soudu až dne 5. 4. 2012, stalo se tak po uplynutí prekluzivní lhůty a nároky z důvodu jejich promlčení již zpětně nelze přiznat.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, (např. usnesení ze dne 30. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 166/95, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz) postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 9 odst. 1 Ústavy ČR.
Právní závěry uvedené v rozhodnutích obecných soudů první a druhé instance nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (jak na to ostatně správně poukázal dovolací soud v napadeném usnesení), přičemž ke stejným závěrům ohledně povahy uvedených lhůt dospěl i Ústavní soud (viz již uvedený odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. IV. ÚS 628/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku č. 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Stěžovatelka mimo námitky údajně "nesprávného výkladu tzv. jednoduchého práva" žádnou ústavněprávní argumentaci proti rozhodnutím obecných soudů nevznáší.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu