ECLI:CZ:US:2014:3.US.2536.13.1
sp. zn. III. ÚS 2536/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Piekarze, zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem Ostrava, 30. dubna 3128/2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, č.j. 32 Cdo 4027/2011-333, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2011, č.j. 15 Co 87/2010-361, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2009, č.j. 11 C 115/2002-285, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2009, č.j. 11 C 115/2002-285, bylo k žalobě obchodní společnosti ČSOB Investment Banking Services, a.s., rozhodnuto o tom, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1.395.788,60 Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáné, že stěžovatel uzavřel s právním předchůdcem žalobce akviziční smlouvu, na jejímž základě byla stěžovateli poskytnuta záloha ve výši 5.000.000,- Kč, kterou byl stěžovatel dle smlouvy povinen právnímu předchůdci žalobce vyúčtovat. Protože však stěžovatelem byla vyúčtována pouze částka 3.864.029,80 Kč, bylo rozhodnuto tak, jak uvedeno shora.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2011, č.j. 15 Co 87/2010-361, když krajský soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci toliko ve výši 186.670,- Kč (namísto 205.119,39 Kč).
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, č.j. 32 Cdo 4027/2011-333, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
III.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení. Obecným soudům přitom vytýkal zejména neúplně zjištěný skutkový stav. Neúplná skutková zjištění měla dle stěžovatele spočívat v tom, že vedlejší účastnice nebyla po celou dobu řízení řádně zastoupena, když za ni v řízení jednala (a činila úkony) advokátka, která však nepředložila řádnou procesní plnou moc, resp. tak učinila až před vynesením rozhodnutí soudem prvního stupně. Soudy se dle názoru stěžovatele také řádně nezabývaly otázkou právního nástupnictví na straně žalobce a pominuly též skutečnost, že právní předchůdce žalobce se na jeho úkor úmyslně bezdůvodně obohatil o částku ve výši 760.961,- Kč, čímž měly nepřípustně zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
IV.
6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud i v nyní posuzovaném případě, a to z níže uvedených důvodů.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
9. Žádné ze shora naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však v nyní posuzovaném případě shledána nebyla. Ústavní soud má naopak za to, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a logickým způsobem odůvodnily.
10. Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v řízení byla porušena jeho práva tím, že v řízení nebyl proveden důkaz procesní plnou mocí udělenou právní zástupkyni žalobce, jíž tato prokazovala své oprávnění jednat jeho jménem před soudem. Sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že řádná plná moc byla k výzvě soudu právní zástupkyní žalobce nakonec předložena, a to před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím byl dle názoru soudu prvního stupně nedostatek původně předložené plné moci konvalidován (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Touto otázkou se k námitce stěžovatele zabýval též soud odvolací, který ve svém rozhodnutí vysvětlil, že nedoložení průkazu plné moci představuje nedostatek podmínky řízení, který je však odstranitelný, přičemž v nyní posuzovaném případě byl tento nedostatek zhojen dříve, než soud prvního stupně o věci rozhodl. Průkaz plné moci účastníka řízení pak dle názoru odvolacího soudu není nutno v řízení prokazovat při jednání (srov. str. 5 - 6 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud má za to, že tento postup je zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a Ústavní soud proto nemá, co by obecným soudům v tomto ohledu vytkl.
11. Ústavní soud nemohl vyhovět ani námitce stěžovatele, dle níž obecné soudy pochybily tím, že se dostatečně nezabývaly otázkou právního nástupnictví na straně žalobce. To proto, že po prostudování odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že tato námitka se nezakládá na pravdě, když pozornost této otázce byla věnována jak v rozsudku soudu prvního stupně (byť pouze okrajově, když soud prvního stupně toliko odkázal na své usnesení č.j. 11 C 115/2002-208), tak v rozsudku soudu odvolacího, který doplnil dokazování čtením úplných výpisů z obchodního rejstříku původního a současného žalobce, na jejichž základě vzal za prokázané, že současný žalobce je univerzálním nástupcem žalobce původního, a to v důsledku spojení původního žalobce s žalobcem současným.
12. Není rovněž pravdou, že by obecné soudy nepřihlédly k tvrzení stěžovatele o tom, že se vedlejší účastník na jeho úkor bezdůvodně obohatil o částku ve výši 760.961,- Kč (viz str. 11 - 12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 - 10 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud má za to, že se obecné soudy touto otázkou řádně zabývaly a své závěry též náležitě odůvodnily a právo stěžovatele na spravedlivý proces tak porušeno nebylo.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu