ECLI:CZ:US:2014:3.US.2541.14.1
sp. zn. III. ÚS 2541/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Helembaie, t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného JUDr. Taťánou Dokupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Stodolní 977/26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2014 č. j. 4 To 147/2014-2945, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 31. července 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva, a to konkrétně právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu spolu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byla usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 25. dubna 2014 č. j.
11 T 45/2013-2928 zamítnuta žádost o propuštění z vazby ve smyslu ustanovení §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), kterou se stěžovatel domáhal propuštění na svobodu a nahrazení vazby opatřeními nahrazujícími přímý výkon vazby, tj. zárukou a slibem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. K uvedenému rozhodnutí dospěl okresní soud především na základě opětovného posouzení všech pro případ relevantních skutečností, kdy vzhledem k významu minulé trestné činnosti, osobním poměrům stěžovatele, jakož i výši hrozícího trestu za spáchání zvlášť závažného zločinu konstatoval trvání vazebních důvodů dle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu, a tudíž shledal nutnost ponechat stěžovatele i nadále ve vazbě. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") vyhodnotil následně postup soudu okresního jako postup neodporující zákonným předpisům, plně se ztotožnil s jeho právními i skutkovými závěry a stěžovatelovu stížnost proti prvnímu rozhodnutí proto zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Uvedená rozhodnutí obecných soudů porušují dle stěžovatele jeho základní práva, a to konkrétně právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces, garantovaná ústavním pořádkem, jelikož obecné soudy při svém rozhodování nepřihlédly k argumentům svědčícím ve prospěch jeho propuštění z vazby na svobodu, jako např. stěžovatelovým přetrvávajícím rodinným vazbám, příslibu zaměstnání po případném propuštění či ochotě podrobit se všem nutným opatřením, zajištujícím dohled nad jeho osobou. Ohledně naplnění vazebního důvodu, spočívajícího v obavě před vyhýbáním se trestu nebo možnosti uprchnutí či skrývání se, stěžovatel namítá, že vzhledem k jeho předchozímu jednání, kdy se v rámci minulých trestních řízení vedených proti jeho osobě nikterak procesním úkonům ani výkonu trestu nevyhýbal, nemá soud žádný oprávněný důvod domnívat se, že nyní v posuzovaném případě by se měl dopustit opaku. Vzhledem k výše uvedenému tak jediným důvodem udělení vazby podle §67 písm. a) trestního řádu zůstává hrozba udělení vysokého trestu. V souvislosti s touto skutečností pak podle stěžovatele soudy nezohlednily zastávaný právní názor, že při dlouhodobém vazebním stíhání je významným faktorem plynutí času zeslabující existenci toho kterého vazebního důvodu a vzhledem k velmi dlouhému trvání vazby tak již nadále hrozba vysokého trestu jako jediný relevantní důvod k ponechání stěžovatele ve vazbě zcela jistě nepostačuje. Konečně, stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením vazebního důvodu, spočívajícího v hrozbě možného opětovného páchání trestné činnosti, kdy opět odkazuje na zásadu plynutí času a výše uvedené okolnosti, které by dle stěžovatele měly za následek řádné chování a nedopouštění se další trestné činnosti. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud předně podotýká, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží primárně obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (srov. čl. 82 Ústavy České republiky). Totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich následného podřazení pod jednotlivé vazební důvody uvedené v ustanovení §67 trestního řádu. Jinými slovy, je především věcí obecných soudů posuzovat, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení přiměřeného úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu těchto jejich rozhodnutí a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu dodržování ústavněprávních předpisů a principů chránících základní práva a svobody stěžovatele. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je o to významnější při přezkumu rozhodnutí vydaných v dosud neskončeném trestním řízení, je pak důvodem k zásahu Ústavního soudu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či vykazují znaky logického excesu (vnitřního rozporu). Nadto Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1258/08 ze dne 12. 6. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyžaduje u tzv. vazebních rozhodnutí i náležité odůvodnění existence "konkrétních skutečností" ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu, které vedly obecné soudy k nutnosti uvalení vazby, jelikož si je vědom závažnosti zásahu těchto rozhodnutí do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce, kterým je právo na jeho osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny.
7. V souvislosti s výše uvedeným je však potřebné uvést, že napadené rozhodnutí je vždy Ústavním soudem posuzováno ve svém celku a dílčí pochybení, které by nemělo vliv na ústavněprávně konformní výrok, nemusí nutně představovat porušení základního práva a bude vždy záležet na jednotlivých okolnostech konkrétního případu, které budou rozhodující pro případnou potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že celkový postup obecných soudů v předmětném řízení nedává pro zásah Ústavního soudu dostatečný prostor.
8. Ustanovení §67 trestního řádu taxativně vymezuje jednotlivé důvody uvalení vazby. Je třeba zdůraznit, že se jedná o samostatné, na sobě nezávislé důvody. V případě shledání důvodné obavy z jednotlivých forem nežádoucího chování definovaného v §67 trestního řádu v průběhu dosud probíhajícího trestního řízení postačí naplnění každé z těchto forem k ponechání obviněného ve vazbě. V rámci ústavněprávního přezkumu je proto kromě výše zmíněných obecných požadavků potřeba posuzovat, zda z ústavního hlediska obstojí uložení alespoň jednoho z vazebních důvodů či naopak, zda po přezkoumání věci Ústavním soudem dojde Ústavní soud k závěru, že zde žádný ústavněprávním požadavkům vyhovující důvod není. I kdyby proto Ústavní soud dospěl k závěru, že pro některý z vazebních důvodů zde podmínky nebyly, neměl by tento závěr vliv na samotný výrok rozhodnutí v případě, že zde alespoň jeden z důvodů v souladu s ústavním pořádkem dán byl. Proto zastává Ústavní soud názor, že zrušením celého rozhodnutí by se v takovém případě dopustil svévole nepřípustným zasahováním do trestního řízení, jehož racionálně provázané vedení je v kompetenci orgánů činných v trestním řízení.
9. Obecné soudy v posuzovaném případě ponechaly stěžovatele ve vazbě vzhledem k přetrvávajícím vazebním důvodům podle ustanovení §67 písm. a) i c) trestního řádu. V případě vazebního důvodu, spočívajícího v důvodné obavě z opakovaného páchání trestné činnosti podle písmene c) uvedeného ustanovení trestního řádu, postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem, tzn. zohlednily všechny relevantní okolnosti, ze zjištěného skutkového stavu vyvodily předvídatelné a právně bezrozporné závěry, odpovídající navíc rozhodovací činnosti v obdobných případech, a svůj právní názor následně řádně odůvodnily. Na základě zjištěných skutečností lze totiž přisvědčit obecným soudům, že vzhledem k předchozímu počtu obdobných spáchaných trestných činů, za které byl již stěžovatel v minulosti opakovaně odsouzen, existuje důvodná obava, že by se stěžovatel opět mohl téže trestné činnosti během probíhajícího trestního řízení dopustit. Na tomto racionálně odůvodněném předpokladu, který je klíčový pro posouzení nutnosti ponechat stěžovatele ve vazbě, nic bez dalšího nemění ani stěžovatelem namítané přetrvávající a fungující rodinné vztahy či příslib zaměstnání, které by podle něj měly přispět k vedení budoucího spořádaného života. Z ústavněprávního hlediska se tak Ústavní soud plně ztotožňuje se závěrem o ponechání stěžovatele ve vazbě z uvedeného důvodu. V tomto ohledu tedy napadená rozhodnutí plně obstojí a jejich vazební rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
10. S ohledem na výše uvedené však Ústavní soud ve formě obiter dicta připomíná i v takovém případě potřebu pečlivého odůvodnění uvalení tzv. útěkové vazby. Tato je oběma soudy nadevši pochybnost odůvodněna pouze výší hrozícího trestu a trestní minulostí stěžovatele ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu. Toliko o tyto okolnosti však nelze opřít důvodné obavy uvalení útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Zde Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že pouhá hrozba vysokého trestu [zpravidla kolem osmi let - srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 nebo sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014, dostupné na nalus.usoud.cz] pro odůvodnění uvalení tzv. útěkové vazby nepostačuje. Dospějí-li tak obecné soudy v budoucnu k závěru, že nutnost uvalení tzv. útěkové vazby trvá, zejména jako samostatný důvod (viz sub 8), bude jejich povinností tento svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jak je však uvedeno výše (sub 8), neznamená nedostatečnost tohoto odůvodnění neústavnost celého předmětného vazebního rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli v nynějším řízení před Ústavním soudem.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu