ECLI:CZ:US:2014:3.US.2579.13.1
sp. zn. III. ÚS 2579/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti AZS 98, s. r. o., se sídlem v Praze 4, U Hrabovky 247/11, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem PRIME LEGAL advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 1673/2012-196, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2011 č. j. 14 Co 245/2011-161 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2010 č. j. 10 C 845/2009-111, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 22. 8. 2013 a doplněným dne 26. 8. 2013 se AZS 98 s. r. o., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 798 811 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně byla účastníkem veřejné dobrovolné dražby konané dne 16. 12. 2006, přičemž před tím složila k rukám dražebníka HERBST akciová společnost, se sídlem v Ústí nad Labem (první žalovaná), dražební jistotu ve výši 1 400 000 Kč; soubor movitých věcí úpadce KOMASTAV a. s. v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, tvořící předmět dražby, vydražila za cenu 5 700 000 Kč. Následně žalobkyně zjistila, že předmět dražby neodpovídal údajům v dražební vyhlášce a že movité věci v ní uvedené jako věci bez vad vykazovaly faktické vady. Z toho dovodila, že dražba proběhla neplatně (aniž by dražba byla soudem prohlášena za neplatnou) a ve stanovené lhůtě 30 dnů cenu dosaženou vydražením neuhradila. Dražebník následně oznámil zmaření dražby a započetl proti dražební jistotě jím vyčíslené náklady zmařené dražby ve výši 798 811 Kč.
Žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalovaných 1/ HERBST akciová společnost, se sídlem v Ústí nad Labem a 2/ JUDr. Marcele Šemberové, správkyni konkursní podstaty úpadce, zaplacení částky 798 811 Kč s příslušenstvím, představující škodu ve výši nákladů veřejné dobrovolné dražby konané dne 16. 12. 2006, způsobenou nezabezpečením stavu předmětu dražby a nepředáním informace o stavu předmětu dražby.
Dne 9. 9. 2010 částečným rozsudkem pro uznání č. j. 10 C 845/2009-111 Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") uložil žalované 1/ povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 2 850 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zaplacení 795 961 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), ve vztahu k žalované 2/ žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). V odůvodnění nalézací soud mimo jiné uvedl, že jedinou příčinou vzniku škody byla nečinnost žalobkyně, která si porušením povinnosti uhradit cenu dosaženou dražbou ve stanovené lhůtě přivodila následky spočívající ve vzniku povinnosti uhradit náklady dražby ve smyslu ustanovení §28 odst. 3 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 5. 2007. Zvláštní odpovědnosti podle §63 odst. 1 a 4 cit. zákona o veřejných dražbách by se žalobkyně mohla dovolávat za předpokladu, že by na ni přešlo vlastnické právo k předmětu dražby, t. j. za předpokladu, že by uhradila cenu dosaženou vydražením a pokud by vydražená věc neměla vlastnosti odpovídající stavu, v němž se předmět dražby nacházel podle jeho popisu obsaženého v dražební vyhlášce.
Dne 25. 10. 2011 rozsudkem č. j. 14 Co 245/2011-161 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně proti zamítavým výrokům II a III a nákladovým výrokům IV a V rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 9. 2010 č. j. 10 C 845/2009-111 v napadeném výroku II změnil tak, že žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 108 300 Kč s příslušenstvím, jinak výrok II rozsudku nalézacího soudu potvrdil [výrok I bod a)], v napadených výrocích III a IV potvrdil [výrok I b)], rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem (výrok II) a o nákladech řízení před odvolacím soudem (výroky III a IV). Podle odvolacího soudu se žalobkyně mýlí, jestliže se domnívá, že jsou v daném případě splněny předpoklady odpovědnosti za škodu na straně některého z žalovaných v důsledku manipulace s předměty dražby od prohlídky věcí do jejího konání, resp. po jejím konání. V daném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti ani na straně dražebníka, ani na straně navrhovatele dražby. Rozhodujícím pro tento závěr je skutečnost, že žalobce neuhradil cenu dosaženou vydražením, zmařil tak dražbu a nenabyl vlastnictví k předmětu dražby vydraženému ve zmařené dražbě. Bylo-li s předmětem dražby manipulováno způsobem, který po dražbě vydražené věci znehodnotil, nevznikla žádná škoda žalobci, ale druhé žalované - správkyni konkursní podstaty, resp. úpadci KOMASTAV a. s. v likvidaci. K nalézacím soudem neprovedeným důkazům odvolací soud uvedl, že tyto důkazy, prokazující manipulaci s předmětem dražby a rozsah jeho poškození, nalézací soud neprovedl, neboť shledal, že tyto důkazy byly pro posouzení žalobního nároku nadbytečné, čemuž nelze nic vytýkat.
Dne 29. 5. 2013 usnesením č. j. 21 Cdo 1673/2012-196 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2011 č. j. 14 Co 245/2011-161 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2012); podle dovolacího soudu odvolací soud ve svých právních závěrech vycházel z východisek obsažených v ustálené judikatuře dovolacího soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek.
V části II a III ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení. Obecným soudům vytkla nedostatečné posouzení platnosti nebo neplatnosti dražby, nesprávné posouzení vzniku škody jakož i nesprávný postup při dokazování, kdy nebyly zajištěny a provedeny důkazy jí navrhované. V části IV uvedla, že soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily a polemizovala s jejich právními závěry. V části V namítla, že v řízení před nalézacím soudem i v odvolacím řízení bezvýsledně navrhovala důkazy spisem Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování Litoměřice, spisem Policie České republiky, Obvodního oddělení Lovosice, a smlouvou o pronájmu automobilů včetně dohody o ukončení nájmu, a že neprovedení těchto důkazů nebylo dostatečně odůvodněno.
V části VI ústavní stížnosti stěžovatelka opakovala své tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces "ve všech stupních řízení" nezajištěním a neprovedením jí navrhovaných důkazů, což vedlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázala na nález ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41), nález ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41) a další rozhodnutí Ústavního soudu k otázce neprovedených důkazů. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla pochybení spočívající v tom, že neshledal zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Stěžovatelka dále tvrdila, že v rozporu s hmotným právem byla posouzena otázka povinnosti předcházet škodám a že obecné soudy při aplikaci zákona postupovaly ryze formalisticky a nedbaly smyslu a účelu zákona. Byla toho názoru, že v konečném důsledku bylo porušeno i právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, neboť nezískala vydražené stroje a rovněž pozbyla část zaplacené dražební zálohy.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nesprávným právním posouzením její civilní věci a vadným postupem při dokazování, v důsledku čehož mělo být porušeno i základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
K tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil základní právo na spravedlivý proces, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanovením §237 o. s. ř. (v tehdy platném znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl dovolací soud k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].
Zjevně neopodstatněným Ústavní soud shledal i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. V tomto směru ústavní stížnost kromě konstatování, že citovaný článek byl porušen, neobsahovala jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu