ECLI:CZ:US:2014:3.US.26.14.1
sp. zn. III. ÚS 26/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2013 č. j. 6 Tdo 839/2013-121, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2012 č. j. 11 To 156/2012-5396 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2012 č. j. 6 T 12/2010-5081, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 3. ledna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva být stíhán pouze zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shledán vinným ze spáchání trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu ustanovení §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za první z těchto činů byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu v trvání deseti let a za druhý k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stěžovatel byl s dalšími sedmi spoluobžalovanými předmětným rozsudkem odsouzen za dlouhodobou spolupráci při výrobě a distribuci drog, přičemž soud své rozhodnutí opřel zejména o výpovědi jednotlivých obžalovaných, svědků, jakož i o další, vyšetřujícími orgány opatřené důkazy (např. sledování obžalovaných či jejich telefonních aktivit). Stěžovatel byl pod body III a IV napadeného rozsudku konkrétně shledán vinným za prodej drog několika osobám a obstarávání látek (efedrinu) k výrobě pervitinu, prováděné dalšími obžalovanými. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl, přičemž naopak vyhověl odvolání státního zástupce a rozšířil stěžovateli uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let (bod III rozsudku krajského soudu) o trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pěti roků. Odvolací soud tak neshledal v hodnocení důkazů provedených krajským soudem žádné pochybení, přičemž úvahy nalézacího soudu doplnil v tom směru, že činnost vyšetřujícího policejního orgánu, spočívající zejména v odběru drog od obžalovaných jakožto tzv. předstíraném převodu ve smyslu ustanovení §158c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nebyla nepřípustnou policejní provokací, jak ji chápe ustálená judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť lze bez jakýchkoliv pochybností usuzovat, že k předmětnému trestnému činu by došlo bez "přispění" policejního orgánu. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť stěžovatel zpochybňoval ve svém dovolání naplnění znaku trestného činu, kterým nebyl vůbec shledán vinným. Nejvyšší soud rovněž obsáhle potvrdil závěry odvolacího soudu ohledně otázky trestnosti distribuce drog policistům při tzv. předstíraném převodu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Za základní pochybení obecných soudů považuje stěžovatel neaplikování zásady in dubio pro reo, v jehož důsledku byl stěžovatel odsouzen toliko na základě domněnek a hypotéz orgánů činných v trestním řízení. Odsouzení stěžovatele je tak opřeno zejména o pochybné výpovědi spoluobžalovaných, kteří jimi sledovali své vlastní zájmy. Orgány činné v trestním řízení tak nezjistily skutkový stav v přijatelné míře, přestože se k tomu nabízela řada možností. Tím bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání jeho věci. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť se v dostatečné míře nevypořádává s námitkami obhajoby a není z něj zjevné, které skutečnosti vzal soud za prokázané a na základě jakých právních úvah dovodil vinu stěžovatele. Toto pochybení posléze nenapravily ani odvolací a dovolací soud, a tím protiústavní stav prodloužily. Stěžovatel v plném rozsahu odkázal na argumentaci obsaženou v přiloženém odvolání a dovolání, v nichž obecným soudům vytýkal v zásadě stejná pochybení jako v ústavní stížnosti. Argumentace obsažená v těchto podáních obsahuje navíc námitky stran naplnění kvalifikačního znaku "ve velkém rozsahu" ve smyslu ustanovení §283 trestního zákoníku. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro stěžovatelovy argumentace představuje toliko zopakování již v řízení před obecnými soudy uplatněných námitek, s nimiž se tyto v dostatečné míře vypořádaly. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než připomenout ustálený závěr jeho rozhodovací činnosti, dle nějž Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tak pověřen, vázán respektem k nezávislosti rozhodování obecných soudů, jejich rozhodování jakkoliv nahrazovat svým vlastním, nevykročí-li soudy z mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Závěry soudů jsou logické, dostatečně rozsáhlé a popsané a stěžovatel proti nim nebrojí nijak konkrétně, nýbrž toliko obecnými, povšechnými odkazy na zásady trestního řízení. Jak je z napadených rozhodnutí patrno (rozhodnutí nalézacího soudu má 123 stran a rozhodnutí odvolacího soudu má 32 stran), braly obecné soudy v potaz vskutku rozsáhlý důkazní materiál, který dle Ústavního soudu nakonec řádně a logicky vyhodnotily. V takové situaci nemůže Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušit ani v případě, že by se sám se závěry obecných soudů neztotožňoval, neboť jsou to právě příslušné obecné soudy, kterým ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky přísluší rozhodnutí o vině, a v případě, že vinu shledají, též o přiměřeném trestu osob obžalovaných ze spáchání trestného činu (srov. čl. 90 Ústavy České republiky).
Dodrží-li přitom podmínky nastavené ústavním pořádkem České republiky, nemá Ústavní soud kompetenci, kterou by mohl jejich rozhodování ovlivnit. Nad rámec uvedeného lze snad už jen poznamenat, že stěžovatelova vina nebyla dovozena toliko z údajně pochybných výpovědí dvou spoluobžalovaných, jak stěžovatel namítá, nýbrž i z rozsáhlého vyšetřování policejního orgánu (zejména sledování osob a telefonních aktivit obžalovaných; mezi mnohými např. hovory a zprávy uvedené na straně 58 a násl. rozsudku krajského soudu). S námitkou nenaplnění kvalifikačního znaku "ve velkém rozsahu" ve smyslu ustanovení §283 trestního zákoníku se v dostatečné míře vypořádal Nejvyšší soud (srov. strana 24 napadeného rozhodnutí), přičemž Ústavní soud nemá, co by k jeho argumentaci stran této námitky mohl navíc dodat.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu