ECLI:CZ:US:2014:3.US.2627.13.1
sp. zn. III. ÚS 2627/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 7 Tdo 437/2013-52, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2012 č. j. 3 To 91/2012-791 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2012 č. j. 46 T 5/2012-710, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 26. srpna 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý a zákonný proces zakotveného zejména v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel s dalšími dvěma spoluobžalovanými uznán vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s ustanovením §173 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že po vzájemné předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s ostatními spolupachateli připravoval zmocnit se za použití násilí finanční hotovosti ve výši nejméně dvou milionů Kč poškozeného Davida Kohouta. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, nenalezl žádné důvody pro změnu výroků o vině, nicméně zrušil výrok o uložení trestu stěžovateli a nově jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Následně stěžovatelem podané dovolání odmítl Nejvyšší soud, neboť neshledal naplnění žádného dovolacího důvodu, když stěžovatel především neuvedl žádné konkrétní námitky, na jejichž základě by mohl dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího přezkoumávat a prolomit tak jeho právní moc.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Za nejzásadnější porušení svých ústavně zaručených práv považuje stěžovatel skutečnost, že v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno, byl zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a zákonným způsobem, tedy v rámci zákonně vedeného procesu. Do souboru těchto pochybení náleží dle stěžovatele mimo jiné i porušení zásady dvojinstančnosti vedeného soudního řízení a řada jeho dalších procesních vad. Tím, že bylo trestní řízení vedeno protizákonně, dosáhla zároveň vytýkaná pochybení intenzity protiústavního postupu, neboť Listina zakotvuje povinnost státu jednat pouze dle zákona. V řízení pak především došlo k selekci a svévolnému hodnocení důkazů, což odporuje zásadám spravedlivého procesu. Z těchto důvodů stěžovatel mimo jiné soudí, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jeho dovolání, čímž bylo Nejvyšším soudem porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu, a to přes rozsáhlou argumentaci, všemi odsouzenými v dovoláních uplatněnou, spočívající zejména v nedostatečném prokázání a nesprávném vyhodnocení subjektivní stránky trestného činu, jakož i řady dalších skutkových aspektů případu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rovněž pominul, že oba nižší soudy nahradily chybějící důkazy nelogickými a svévolnými úvahami. Za chybné je tak rovněž nutno označit závěry Nejvyššího soudu stran úplnosti a průkaznosti dokazování provedeného v řízení před obecnými soudy. Rozhodnutí soudů pak označuje stěžovatel za nepředvídatelné, neboť výsledek řízení, spočívající ve stěžovatelově odsouzení, se z průběhu zejména důkazního řízení nedal v žádném případě očekávat. Z toho navíc stěžovatel dovozuje, že soudy nepostupovaly nestranně. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud musí v první řadě konstatovat, že převážná většina v ústavní stížnosti uplatněných námitek představuje toliko obecné stěžovatelovy hodnotící soudy bez jakéhokoliv provázání s konkrétními okolnosti projednávaného případu, zejména pak s konkrétními závěry obsaženými v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Takové námitky však v žádném případě nemohou založit opodstatněnost podané ústavní stížnosti, kterážto představuje procesní institut sloužící k ochraně před konkrétními neoprávněnými zásahy do základních práv a svobod stěžovatelů (podmínka přímého a aktuálního zásahu). Ústavní soud proto takovou ústavní stížnost hodnotí jako zjevně neopodstatněný návrh.
7. Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že tyto obecné námitky směřují většinou proti způsobu vedení důkazního řízení a hodnocení jednotlivých důkazů, což je aspekt soudního řízení, do nějž Ústavní soud nemůže zásadně zasahovat, neboť by tím nepřípustně a svévolně překročil ústavou mu svěřené pravomoci. K povšechné, nejzásadnější námitce, dle níž bylo trestní řízení vedeno mimo zákonný rámec, Ústavní soud ještě připomíná, že nelze přisvědčit stěžovatelovu závěru, dle nějž každé porušení procesních předpisů zakládá neoprávněný zásah do základních práv a svobod. Ústavní soud již mnohokráte konstatoval, že výklad pojmu "neoprávněný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jenž by prostřednictvím čl. 2 odst. 2 Listiny umožňoval Ústavnímu soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů při jakémkoliv porušení obyčejného (podústavního) práva, by neodpovídal ústavně vymezenému vztahu Ústavního soudu a soudů obecných, do jejichž soustavy Ústavní soud nenáleží [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17) nebo nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)]. Důvodnost a opodstatněnost ústavní stížnosti může založit toliko námitka vyjadřující konkrétním postupem orgánů veřejné moci vyvolaný legitimní pocit existence reálného neoprávněného zásahu do jednoho či více ústavně zaručených základních práv a svobod. Žádnou takovou ústavně relevantní námitku však stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl a Ústavní soud (nejsa vázán jejím odůvodněním) ani takové zásadní pochybení obecných soudů nad rámec argumentace stěžovatele neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu