ECLI:CZ:US:2014:3.US.270.14.1
sp. zn. III. ÚS 270/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Hany Karáskové, zastoupené Mgr. Natálií Petrovskou, advokátkou se sídlem Ptice 281, 252 18 Ptice, směřující proti zásahu veřejné moci ve věci pozastavení výkonu činnosti insolvenční správkyně na základě §9 odst. 1 písm. g) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2014, uvedla, že svým návrhem ze dne 16. 10. 2013, který byl adresován Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "ministerstvo"), žádala dle §6 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, o vydání povolení k výkonu činnosti insolvenční správkyně a současně dle §14 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích informovala ministerstvo o skutečnosti, že ke dni podání svého návrhu zastává veřejnou volenou funkci neuvolněné zastupitelky Městské části Praha 18. Dne 22. 11. 2013 bylo stěžovatelce doručeno rozhodnutí ministerstva ze dne 12. 11. 2013, č. j. 37/2013-LO-INSO/7, jímž bylo vyhověno návrhu stěžovatelky na povolení výkonu činnosti insolvenční správkyně. Společně s předmětným rozhodnutím ministerstva obdržela stěžovatelka dne 22. 11. 2013 také přípis ministerstva ze dne 14. 11. 2013, č. j. 37/2013-LOINSO/8 (dále jen "přípis"), jímž jí bylo ministerstvem sděleno, že výkon činnosti insolvenční správkyně se současně se vznikem jejího oprávnění pozastavuje, a to na základě §9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích, podle kterého právo vykonávat činnost insolvenčního správce se insolvenčnímu správci pozastavuje dnem, kdy insolvenční správce začal vykonávat funkci člena vlády, člena orgánu územní samosprávy, poslance nebo senátora anebo jinou volenou či jmenovanou veřejnou funkci.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že přestože si byla a je vědoma litery zákona, nesouhlasila s tímto postupem ministerstva, a proto z důvodu, že ji zákon neumožňoval jiný opravný prostředek, neboť se v daném případě jednalo o sdělení na základě zákona nastalé skutečnosti, stěžovatelka žádostí ze dne 2. 12. 2013 požádala ministerstvo o přehodnocení celé situace pro naprostou neodůvodněnost a tvrdost takového zákonného omezení a požádala ministerstvo o zrušení pozastavení výkonu její činnosti jako insolvenční správkyně. Dne 17. 1. 2014 obdržela stěžovatelka jako odpověď dopis ministerstva ze dne 15. 1. 2014, č. j. MSP-37/2013-LO-INSO/11, jímž ministerstvo žádosti stěžovatelky na zrušení pozastavení její činnosti jako insolvenční správkyně nevyhovělo.
Ústavní stížnost stěžovatelka koncipuje jako stížnost proti tzv. jinému zásahu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tvrdí, že nemá jinou možnost než se proti tomuto zásahu veřejné moci bránit ústavní stížností. Podle stěžovatelky, tzv. "jiným zásahem" ministerstva v podobě faktického pozastavení výkonu její činnosti jako insolvenční správkyně, a to na základě aplikace §9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích, sdělené přípisem ministerstva ze dne 14. 11. 2013, č. j. 37/2013-LOINSO/8, bylo porušeno její základní právo na získávání prostředků pro její životní potřeby dle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s porušením čl. 4 odst. 3 Listiny, a dále bylo tímto zásahem porušeno i její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro tyto své námitky stěžovatelka přednáší v ústavní stížnosti podrobnější argumentaci.
Na základě uvedeného stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále aby zrušil pozastavení výkonu její činnosti jako insolvenční správkyně.
Podle stěžovatelky je rovněž splněna podmínka pro přijetí podání k Ústavnímu soudu dle výjimky pro podání stížnosti před vyčerpáním všech procesních prostředků podle čl. 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť význam její stížnosti podstatně přesahuje pouze její vlastní zájmy, když se nepochybně týká všech insolvenčních správců vedených v seznamu ministerstva.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
V daném případě stěžovatelka nenapadá konkrétní rozhodnutí, opatření nebo jiný akt vydaný v řízení, jehož byla účastníkem. Stěžovatelka napadá normativní správní akt (zákon), na jehož základě mělo podle stěžovatelky dojít k zásahu orgánu veřejné moci, jímž byla porušena její základní práva.
Ústavní soud však již v několika svých rozhodnutích vyložil, co je, respektive co není tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 ze dne 25. července 1994 (publikováno jako usnesení č. 15, sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 233) a v usnesení I. ÚS 384/01 ze dne 10. července 2001 Ústavní soud vyslovil, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost. Ani v tomto případě, kdy je přímo zákonem (ex lege) pozastaveno oprávnění určité skupině osob, neshledává Ústavní soud důvod, aby se od tohoto výkladu odchýlil.
Podle zákona o Ústavním soudu je výčet subjektů oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení) proveden úplným, resp. konečným výčtem a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" (ustanovení §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu). Z takto pojaté akcesority návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení právního předpisu vyplývá, že zde musí být (vedle napadeného právního předpisu) nějaká skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci), která nastala uplatněním napadeného právního předpisu, přičemž však touto skutečností nemůže být právní předpis sám, tak jak tvrdí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti. Pak by totiž nešlo o akcesorický návrh, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 121/04 ze dne 23. 3. 2004 (U 15/32 SbNU 545)].
Na základě shora uvedeného pak není relevantní argument stěžovatelky o splnění podmínek pro přijetí podání k Ústavnímu soudu dle výjimky pro podání stížnosti před vyčerpáním všech procesních prostředků podle čl. 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomu Ústavní soud navíc dodává, že stěžovatel dovozuje podstatný přesah vlastního zájmu z úvahy, opírající se toliko o skutečnost, že napadené ustanovení §9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích se týká všech insolvenčních správců vedených v seznamu ministerstva. Podstatný přesah vlastních zájmů je nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Proto nemůže postačit argument, že napadené ustanovení se týká velkého množství subjektů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005).
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud v souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že nemá jinou možnost než se před takovým zásahem veřejné moci bránit ústavní stížností směřující přímo proti právnímu předpisu, poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které "rozšířený senát má za to, že klíčové rozlišovací kritérium mezi osvědčením a deklaratorním rozhodnutím vskutku spočívá v tom, zda jde o akt pohybující se v rovině skutkové (o akt potvrzující sice úředně, avšak nezávazně, neboť vyvratitelně, určité skutečnosti), anebo o akt normativní (závazně stanovící, že určitá osoba má, anebo naopak nemá určitá práva nebo povinnosti). Okolnost, do jaké míry zřejmé jsou skutečnosti v osvědčení či deklaratorním rozhodnutí zkoumané, je pak spíše kritériem pomocným. Podobně jako mezi rozhodnutím a osvědčením je nutno rozlišovat mezi zásahem a osvědčením. I zde je klíčovým rozlišovacím kritériem, zda se jedná o úkon správního orgánu závazné povahy, zasahující do sféry práv a povinností jednotlivce, anebo zda jde o úkon povahy ryze evidenční, osvědčovací či potvrzovací, tj. úkon zůstávající toliko v rovině skutkové, nemající však normativní povahu. Nezřídka bude takové rozlišení mezi rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., zásahy ve smyslu §82 s. ř. s. a osvědčeními ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. obtížné a nejednoznačné. Právě proto však musí být výklad ustanovení o soudní ochraně poskytované ve správním soudnictví takový, aby jakýkoli úkon mající povahu jednoho z výše uvedených, tedy i ten, jenž se pohybuje na pomezí mezi uvedenými typy úkonů, byl podroben soudní kontrole, a to nejen formálně, ale skutečně, tedy z hlediska svého obsahu" [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 7 Aps 3/2008 (publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2206/2011)].
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud kvalifikoval návrh jako podaný někým zjevně neoprávněným, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než jej odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) z důvodu zjevné neoprávněnosti navrhovatele k podání takového návrhu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu