ECLI:CZ:US:2014:3.US.2720.13.1
sp. zn. III. ÚS 2720/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 9. 2012 č. j. 0 P 87/2009-338 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013 č. j. 25 Co 36/2013-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku III, jakož i jemu předcházející rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II, která byla vydána v řízení "o změnu výchovy, změnu úpravy styku, zvýšení výživného a o výkon rozhodnutí".
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 č. j.0 P 87/2009-61 schválil dohodu rodičů nezletilé B. a nezletilého M. V. T. a J. T., na jejímž základě byli nezletilí svěřeni do výchovy matky, otec se zavázal přispívat na jejich výživu částkou 8 000 Kč pro každého a byl upraven styk dětí s otcem.
Usnesením ze dne 18. 9. 2012 č. j.0 P 87/2009-312 nařídil Obvodní soud pro Prahu 8 předběžné opatření, kterým byl nově upraven režim styku stěžovatele s nezletilými.
Týž soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2012 č. j. 0 P 87/2009-338 1. zastavil řízení o návrhu matky na změnu výchovy nezletilé B. a nezletilého M., 2. zamítl návrh otce (stěžovatele) na změnu výchovy (výrok II), 3. řízení o návrhu matky na zvýšení výživného vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, 4. rozhodl o styku otce s nezletilými dětmi v rozsahu v rozhodnutí podrobně specifikovaném, 5. zamítl návrh matky na nařízení výkonu rozhodnutí proti otci, 6. zamítl návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí vůči matce, 7. rozhodl o povinnosti každého z rodičů zaplatit na znalečném 5 862 Kč a 8. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K návrhu stěžovatele na změnu výchovy (aby nezletilá B. byla svěřena do střídané výchovy obou rodičů a nezletilý M.*) do jeho péče) soud uvedl, že neshledal, že by nastaly takové změny poměrů, jež by "tak vážný zásah do výchovných poměrů nezletilých dětí odůvodňovaly". S poukazem na výsledky provedeného dokazování, zejména závěry znaleckého posudku PhDr. Jany Procházkové, jakož i vlastní poznatky získané z pohovoru s nezletilými, vyložil, že mezi nezletilými existují "velmi pevné a dobré vzájemné sourozenecké vztahy, které je třeba společným žitím dále upevňovat a prohlubovat tak, aby si děti poskytovaly vzájemnou oporu jak v současné době, tak i v blízké a daleké budoucnosti", a přáním obou dětí je též trávit více času s matkou a spolu navzájem. Připomenul též, že nezletilá B. má k otci spíše negativní vztah a nedostatek empatie ze strany otce je (s ohledem na její věk a schopnost formulace vlastních a ucelených názorů) velmi škodlivý; nezletilý M. pak v nepřítomnosti matky a sestry emočně strádá, jeho vztah k nim je jedinečný a ani kladné vztahy s ostatními členy rodiny, popř. ostatními lidmi jej nemohou kompenzovat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 14. 5. 2013 č. j. 25 Co 36/2013-491 rozhodl, že rozhodnutí soudu prvního stupně se "ve vztahu k nezletilé B. zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje" (výrok I) a dále že "ve výroku o změně výchovy nezletilého M. (II) se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje" (výrok III).
V odůvodnění odvolací soud zaznamenal, že stěžovatel při jednání (14. 5. 2013) vzal zpět svůj návrh na změnu výchovy nezletilé B. a matka návrh na změnu styku nezletilé s otcem, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke jmenované nezletilé zrušil a řízení zastavil. K námitce, že soudkyně soudu prvního stupně neměla v řízení pokračovat do doby rozhodnutí o námitce podjatosti, již vůči ní stěžovatel vznesl, odvolací soud uvedl, že neshledal důvody, pro které by měla být JUDr. Hana Malá vyloučena z projednání a rozhodování věci; zdůraznil, že "případný závěr o podjatosti soudce by se musel opírat o existenci jeho vlastního konkrétně definovaného zájmu na výsledku řízení", přičemž objektivním důvodem zpochybnění jeho nestrannosti nemůže být "pouhé (navíc soudcem popírané a ničím nedoložené) tvrzení, že snad byla soudkyně viděna ... v přítomnosti zástupkyně některého z účastníků".
Po doplnění dokazování o zprávy psycholožky MUDr. Filipové, Poradny pro rodinu manželství a mezilidské vztahy, komisařky odboru obecné kriminality Policie České republiky, Služba kriminální policie a vyšetřování Praha 3, a posudek klinického psychologa PhDr. Jiřího Tyla přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že zákonné podmínky pro změnu výchovy u nezletilého M. dány nejsou, neboť ke změně poměrů, jež by takové opatření odůvodnila, nedošlo. Nezletilý M. má silný citový vztah k matce a sestře a je v jeho zájmu ve výchově matky zůstat; tvrzení otce, že matka není výchovy fyzicky schopna, soud neakceptoval, neboť v řízení bylo prokázáno, že matčino onemocnění způsobuje pouze její omezenou mobilitu. Posudek předložený otcem nevede k závěru o změně poměrů, ale toliko svědčí o tom, že otec je způsobilý se o nezletilého postarat a nezletilý je ochoten jeho výchovu přijmout; oproti tomu posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem je komplexní, vybudovaný na vyšetření všech členů rodiny a jejich vzájemných vztahů. Z důvodů podrobně rozvedených odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, nesvěřil-li nezletilého ani do střídavé péče.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel předně tvrdí, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva na zákonného soudce, neboť soudkyně soudu prvního stupně "zcela ignorovala jeho námitku podjatosti", aniž by ji předtím postoupila nadřízenému soudu; přístup, jenž poté zaujal odvolací soud, považuje za nepřijatelný. Je též názoru, že bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, neboť napadená rozhodnutí vykazují deficit náležitého rozhodnutí, resp. jsou zatíženy extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, jakož i vadou řízení, spočívající v tom, že nebyl jakožto účastník řízení dostatečně vyslechnut a nemohl tak v úplnosti realizovat svá procesní práva. V této souvislosti též namítá, že odvolací soud sám nedostál svému požadavku na stálost výchovného prostředí dítěte, neboť z provedených důkazů je zjevné, že nezletilý M. byl přes původní dohodu převážně v jeho péči; s rozsáhlou argumentací oponuje i závěrům, že se vztahy mezi rodiči od doby poslední úpravy zhoršily a že od původní úpravy nedošlo k zásadní změně poměrů, ačkoliv nezletilý započal školní docházku a jeho matce byl přiznán částečný invalidní důchod pro zhoršující se zdravotní stav, jehož aktuální přezkoumání též v řízení navrhoval. Stěžovatel je názoru, že soudy způsobily svým chybným postupem prodlužování řízení, přestože případy týkající se dětí je nezbytně nutné projednávat "ve vší rychlosti", a nedostály ani požadavku na přijetí takových opatření, jež směřují k respektování rodinného života (čl. 32 Listiny), jestliže byl nezletilý "po celá léta spíše fakticky v péči otce" a v současnosti platí předběžné opatření, jež jeho styky s otcem omezuje.
____________________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 19. 11. 2014
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94).
Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany se zřetelem k čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 32 Listiny, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále nemůže jít (primárně) než o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jestliže tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.
Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěrům v otázce výchovy nezletilého M.*), jež přijaly na základě adekvátně zjištěného skutkového stavu, jakož i s ohledem na zájem nezletilého (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte), nelze nic zásadního vytknout; lze je zastávat a jsou obhajitelné.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že obecné soudy neposuzovaly jen existenci podmínky změny poměrů, nýbrž (správně) i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Spornou tudíž bylo, zda došlo ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu o výchově a výživě nezletilého M.*) k tak zásadní změně oproti dřívějším poměrům, za nichž byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého M.*) do výchovy matky, jež si vynucuje i změnu jeho výchovného prostředí (formou výlučné péče otce, popř. péče střídavé).
Již dříve Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení. Sv. 17. U. 5. str. 367) vyslovil, že dospěly-li obecné soudy "k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů"; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí přitom "skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech".
S ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu se zájmy dítěte, a to zejména tehdy, když se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 309/2005).
Tak tomu v dané věci není.
Se zřetelem k již zmiňovanému požadavku stabilního a klidného výchovného prostředí nezletilého M.*) ospravedlnitelně obecné soudy nespatřovaly podmínky k úsudku o existenci relevantní změny poměrů i s ohledem na jeho silné citové vazby k sourozenci, jakož i ke zjištění, že v řízení zjištěná změna zdravotního stavu matky a nástup nezletilého do školy, znaky (podstatné) změny poměrů nevykazují.
Konečně je vhodné - v obecné poloze - též připomenout, že k odlišnému hodnocení vhodnosti či nevhodnosti výchovného prostředí, popř. k odlišné kvalifikaci skutkové změny poměrů, než ke kterým dospěly obecné soudy, je Ústavní soud - z povahy posuzovaných otázek - povolán jen ve výjimečných případech (zejména výše popsaných excesů), a to byť by měl za to, že je k dispozici i posouzení jiné, které lze zastávat rovněž, či dokonce spíše.
Také co do námitky vadného procesního postupu soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovatelem vznesené námitce podjatosti příslušné soudkyně přísluší Ústavnímu soudu konstatovat, že ani zde ústavněprávně rozhodný exces nespatřuje, i když kolize s ustanovením §15b odst. 1 o. s. ř. se zřejmě naznačuje. Rozhodování nadřízeného soudu o námitce podjatosti jednak není "pojmově" bezvýjimečné (viz §15b odst. 2 o. s. ř.), jednak, a to především, jde o instrument primárně reflektující požadavky procesní ekonomie, zatímco ke konečnému posouzení, zda ve věci rozhodoval podjatý soudce, slouží instrumenty (řádných i mimořádných) opravných prostředků (viz §16 o. s. ř.). Proto je nyní podstatné, že se stěžovatelovou námitkou zabýval odvolací soud, a proti závěrům, k nimž dospěl, ústavněprávní kritika k dispozici očividně není.
Podobné platí i ve vztahu k tvrzení, že stěžovatel nebyl jakožto účastník řízení "dostatečně" vyslechnut, je-li z vyžádaného spisu zjevné, že se mu dostalo rovného procesního postavení s matkou nezletilých dětí, stejně jako potřebného prostoru, aby soudu sdělil svá stanoviska k projednávané věci, a to jak při jednání, tak i formou vyjádření a písemných návrhů. Tvrzení, že byl postupem soudů zkrácen ve svých procesních právech, nemá reálný základ.
Namítá-li stěžovatel, že soudy způsobily svým chybným postupem prodlužování řízení navzdory požadavku, aby řízení ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí byla rychlá, brojí pojmově proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], jelikož průtahy v občanskoprávním řízení takovým zásahem - v obecné poloze - být mohou. Možnosti Ústavního soudu zasáhnout do procesů vedených obecnými soudy jsou však omezeny na situace, kdy takové průtahy jsou dosud aktuální, resp. náprava nebyla zjednána ani na základě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ani případné jejich zjištění (včetně důsledků k právu na respektování rodinného života ve smyslu čl. 32 Listiny) není zpravidla způsobilé dosíci odstranění napadených rozhodnutí, pakliže se do jejich výsledku nemohla promítnout.
IV.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadených rozhodnutí by byl myslitelný tehdy, pakliže by ústavní stížnost byla projednatelná; není-li tento předpoklad splněn, ani zvláštního (negativního) výroku netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu
__________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 19. 11. 2014