ECLI:CZ:US:2014:3.US.2735.14.1
sp. zn. III. ÚS 2735/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Jarmily Fraitové, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Plzeňská 2095/150, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2014 č. j. 11 Co 215/2014-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2014, napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2014 č. j. 11 Co 215/2014-269, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2013 č. j. 42 C 9/2012-238 v odstavci I výroku ve věci samé a ve zbývajících odstavcích II až IV byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelce (v původním řízení v procesním postavení žalované) byla uložena povinnost zaplatit žalobci CPI BYTY, a. s. na náhradě nákladů řízení částku 22 532,- Kč, státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žalované bylo dále uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 124,- Kč.
V napadeném rozhodnutí a v řízení, které mu předcházelo, spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, jestli splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a jestli jsou rovněž dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky obsažené v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním opravného prostředku se přitom rozumí nejen jeho uplatnění, ale též to, že o něm bylo příslušným orgánem rozhodnuto.
Zákon o Ústavním soudu v ust. §72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Podle ust. §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 o. s. ř.
Za této situace je nepochybné, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014 č. j. 11 Co 215/2014-269 mohla stěžovatelka podat podle ust. §237 o. s. ř. přípustné dovolání. Podání tohoto dovolání nebránila žádná překážka. Stěžovatelka podle zjištění Ústavního soudu před podáním ústavní stížnosti dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nepodala.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je tak podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj