ECLI:CZ:US:2014:3.US.2746.14.1
sp. zn. III. ÚS 2746/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti ONSTEP s. r. o., sídlem Dolní Břežany 8, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1516/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013 sp. zn. 51 Co 186/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 2012 sp. zn. 21 EC 276/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 5 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka proti žalované Československé obchodní bance, a. s., domáhala zaplacení částky 990 924 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a dlužných plateb za služby spojené s nájmem specifikovaných nebytových prostor, Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelčin nárok, vztažený k období, kdy žalovaná platila nájemné jiné osobě, Ivanu Charvátovi, jakožto pronajímateli dotčených nebytových prostor na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 5. 9. 2005 (posléze posouzenou za neplatnou), kvalifikoval soud prvního stupně coby kolidující s dobrými mravy, jelikož tato smlouva byla uzavřena mezi osobami blízkými; odvolací soud poté zdůraznil, že je-li smlouva neplatná, stíhá ve smyslu ustanovení §457 a §458 odst. 2 obč. zák. povinnost vydat žalobkyni požadované nájemné nikoliv žalovanou, nýbrž jmenovaného Ivana Charváta.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že obecné soudy nesprávně posoudily jí uplatňovaný nárok, jestliže v souvislosti s existencí neplatné smlouvy o převodu předmětných nemovitostí mezi ní a Ivanem Charvátem dovodily přechod nájemního vztahu na nového pronajímatele, přestože zjištění neplatnosti smlouvy má účinky ex tunc. Stěžovatelka též poukazuje na to, že rozhodování Městského soudu v Praze je nejednotné, resp. že jeho jednotlivé senáty rozhodují v obdobných věcech rozdílně.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v dané věci; je totiž zjevné, že s výše uvedenými stěžovatelčinými námitkami se v rozhodném smyslu vypořádal Nejvyšší soud, a jím uplatněné právní názory i z hledisek ústavněprávních obstojí. Postačí zde citovat závěr, že "otázka, za jakých předpokladů je nájemce povinen platit nájemné nabyvateli věci (...) již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se ve skutečnosti od uvedeného řešení neodchýlil, jestliže dovodil, že žalovaná správně platila nájemné Ivanu Charvátovi, který měl být nabyvatelem předmětu nájmu podle kupní smlouvy ze dne 5. září 2005, a to od okamžiku, kdy jí Ivan Charvát dopisem ze dne 28. listopadu 2005 a výpisem z katastru nemovitostí prokázal (údajné) nabytí předmětu nájmu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, uveřejněné pod C 4497 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 31. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 27. března 2007, sp. zn. IV. ÚS 256/07) a ze 17. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 1363/2007]; od tam uvedeného řešení se dovolací soud neodchyluje ani v této věci."
Určující z pozic ústavněprávního přezkumu pak je, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze mít za překvapivá či nepředjímatelná, pročež principy právní jistoty ve vztahu k osobě stěžovatelky být dotčeny nemohly; námitka jejich nesprávnosti rovněž neobstojí, neboť věcná správnost není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti, a obdobně nedosahuje ústavněprávní roviny ani tvrzení rozdílného rozhodování jednotlivých senátů odvolacího soudu - ke sjednocování soudní praxe je povolán Nejvyšší soud, nikoliv orgán ochrany ústavnosti.
Již jen pro úplnost stojí za připomenuí, že stěžovatelkou zdůrazňovaná absolutní neplatnost smlouvy o převodu předmětných nemovitostí - po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1332/2013 - dosud nebyla postavena najisto.
Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle téhož ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu