ECLI:CZ:US:2014:3.US.2747.12.1
sp. zn. III. ÚS 2747/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti SOSNAR, spol. s r.o., sídlem v Brně, Dornych 108, zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 60, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4534/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2010 sp. zn. 15 Co 81/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 55 C 46/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedená rozhodnutí, vydaná v její občanskoprávní věci.
Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobcům částku 714 398 Kč z titulu (neuhrazené) smluvní pokuty sjednané v rámci smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla stavba rodinného domu, Krajský soud v Brně tento rozsudek potvrdil a stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nepovažoval za zásadního právního významu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně odůvodněna, neboť z nich nevyplývá "vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry". Soudu prvního stupně pak vytýká, že prováděl pouze důkazy svědčící žalobcům a naopak neprovedl některé jí navrhované důkazy, resp. k nim náležitě nepřihlížel, a vyšší soudy tato pochybení nezhojily. Stěžovatelka konečně polemizuje s dovolacím soudem; dle jejího mínění otázka sporné aktivní legitimace (na předmětné smlouvě o dílo nepodepsané) žalobkyně zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu bezesporu zakládá.
Ve vztahu k věci samé stěžovatelka zdůrazňuje, že prodlení, v jehož důsledku má zaplatit smluvní pokutu, způsobili žalobci. Po převodu vlastnického práva k dané nemovitosti byl termín zahájení kolaudačního řízení již plně "v režii" žalobců, a proto nelze termín dokončení stavby odvíjet od data právní moci kolaudačního rozhodnutí (1. 8. 2002) připojené kanalizace; v této souvislosti připomíná, že stavba byla způsobilá k užívání již dne 22. 2. 2001, což žalobci také činili.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - v zásadě dovolává toliko porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení (žalované) ve smyslu stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny; měla prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, jakož i příležitost navrhovat důkazy vlastní, právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a využila konečně i dostupných opravných prostředků, včetně mimořádného, jímž je dovolání. Z obsahu odůvodnění napadených soudních rozhodnutí se přitom nepodává, že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak podle stěžovatelky neučinily "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde očividně.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelky, jež v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly, a to způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům. Že ani situace tzv. opomenutých důkazů v dané věci nenastala, se taktéž podává z odůvodnění rozsudků soudů první i druhé instance, a to proto, že ratio decidendi těchto rozhodnutí je založena na skutečnostech, jež stěžovatelkou navrhované důkazy (předkládaná tvrzení) nemohou ovlivnit.
Již nad rozhodný rámec a toliko pro úplnost stojí zaznamenat závěr dovolacího soudu, se kterým stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak (konkrétně) nepolemizuje: "Soudy obou stupňů však shodně považovaly za okamžik dokončení díla až kolaudaci inženýrských sítí, neboť i ony (resp. napojení stavby na inženýrské sítě) byly součástí díla, k jehož zhotovení se žalovaná ve smlouvě o dílo zavázala (k zajištění kolaudace sítí se prokazatelně zavázala žalovaná). Proto bylo pro právní posouzení věci nevýznamné, kdo byl povinen zajistit kolaudaci stavby domu. Jinak řečeno, žalovaná brojí proti závěru, který nebyl z hlediska posouzení oprávněnosti nároku na smluvní pokutu rozhodující".
Na tomto základě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu