ECLI:CZ:US:2014:3.US.2835.14.1
sp. zn. III. ÚS 2835/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014 č. j. 14 To 361/2014-69 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 6. 2014 č. j. 33 Nt 1217/2014-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu dle §160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhán pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku.
Okresní soud Praha-západ shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů ve smyslu §67 písm. a), b) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby a že vazba se započítává od okamžiku zadržení, tedy od 25. 6. 2014 v 06:01 hod.
Stěžovatelova stížnost byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl psychicky i fyzicky zdevastován mnohahodinovou domovní prohlídkou, aniž by byl vyzván k vydání nějaké konkrétní věci nebo věcí. V souvislosti s domovní prohlídkou, prohlídkami jiných prostor, výslechem a převozem do cely předběžného zadržení mu byla policejním orgánem odpírána možnost spánku nepřetržitě po dobu 61 hodin, přičemž vyvolání této spánkové deprivace představuje porušení čl. 3 Úmluvy, což deklaroval ESLP v rozsudku ve věci Kalašnikov v. Ruská federace. Zdůrazňuje, že kdyby byl vyzván k vydání všech specifikovaných věcí, učinil by tak, stejně jako učinil u konkrétně uvedených věcí.
Dále stěžovatel vytýká, že následně jej okresní soud vzal do vazby, aniž se mohl seznámit s jakýmkoli dokladem, který by mohl být podstatný pro případné zpochybnění vazby, a o jeho opravném prostředku krajský soud, který měl povinnost poskytnout ochranu jeho právům, rozhodl nikoli ve vazebním zasedání, ale v zasedání neveřejném. Paušální odepření přístupu k písemnostem zařazeným ve spisu představuje porušení ústavně zaručených práv, což deklaroval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06 a ESLP v rozsudcích ve věci Lamy v. Belgie, Nikolova v. Bulharsko a Papamichalopoulos v. Řecko.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o vzetí do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a b) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. b) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Ustanovení §67 písm. a) a b) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že obecné soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) a b) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a b) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a b) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak relevantní námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označených ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Obecné soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, jakož i jeho rozsah (trestně stíhány jsou další osoby), výnosy (trestnou činností mělo být dosaženo neoprávněného prospěchu ve výši "nejméně 53 390 618,50 Kč") a konečně i "důmyslnost" (účelové vytváření obchodních společností či ovládání jiných, způsob manipulace zadání veřejné zakázky atd.). Dále vzaly v potaz možnost "vyvedení zisku do ciziny", předpokládané spojení stěžovatele se zahraničními firmami a jeho "osobní dispozice (profesní kvalifikace a jazykové znalosti) pro bezproblémový pobyt v cizině".
Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je určující, že obecné soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu relevantních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele (srov. výše).
Ke stěžovatelovým výhradám ohledně odepření přístupu ke spisovému materiálu se patří zaznamenat, že označená judikatura ESLP a Ústavního soudu obecně uznává legitimní potřebu státu vést vyšetřování účinně, což v některých případech vyžaduje, aby část shromážděných informací byla dočasně držena v tajnosti, aby se zabránilo falšování důkazů a podkopávání chodu spravedlnosti. Tato judikatura uznává právo obviněného a obhájce na poskytnutí informací, které jsou podstatné pro posouzení zákonnosti vazby, avšak nelze z ní dovodit ani to, že musí být poskytnuty všechny informace, kterými soud v daném momentu disponuje, ani že poskytnutí se vždy musí dít vizuálním nahlédnutím do spisu. Relevantní informace, podstatné pro posouzení zákonnosti vazby, mohou být obviněnému a obhájci předány i jiným věrohodným způsobem, např. ústním reprodukováním návrhu státního zástupce obviněnému (obhájci) v té části, v níž návrh obsahuje konkrétní skutečnosti odůvodňující uvalení vazby.
Stěžovatel přitom nezpochybňuje konstatování krajského soudu, podle kterého byl obsah spisu "zhuštěně" vtělen jednak do usnesení o zahájení trestního stíhání, které má sedmnáct stránek (samotný výrok tři stránky, odůvodnění dalších čtrnáct) a jsou v něm podrobně popsány a rozebrány všechny okolnosti případu, jednak do návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, které má patnáct stránek včetně podrobně rozvedených a přehledně vytknutých všech okolností, které uvalení vazby odůvodňují. Dále krajský soud připomenul, že vazební zasedání trvalo více než čtyři hodiny a stěžovatel měl možnost se v něm ke všem okolnostem, skutkovým i právním, vyjádřit.
I při respektování zásady presumpce neviny tyto argumenty převažují nad námitkami uplatněnými stěžovatelem.
Krajský soud nepochybil ani tím, že nenařídil vazební zasedání, o nějž stěžovatel (kvalifikovaně zastoupený advokátem) nepožádal (resp. v ústavní stížnosti ani netvrdí, že tak učinil). Předmětný postup s judikaturou Ústavního soudu nekoliduje; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).
Stěžovatel požadavek na vazební zasedání v ústavní stížnosti uplatňuje v obecné poloze, bez konkretizace argumentů, které by mohl uplatnit a jež by byly způsobilé otřást obecnými soudy podaným a aplikovaným výkladem rozhodného práva.
Ohledně stěžovatelovy námitky spánkovou deprivací lze přiměřeně poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08, III. ÚS 3077/09), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně". Oponenturu postupu policejního orgánu ve fázi předcházející vydání rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové (resp. vůbec). Patří se zdůraznit, že stěžovatel nepředestřel ani ústavněprávně relevantní argumentaci, podle které měl sporný postup policejního orgánu vliv na důkazní situaci související s rozhodováním o vzetí do vazby, resp. obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. Není přitom pochyb, že použití důkazu v trestním řízení, který byl získán v rozporu s čl. 3 Úmluvy, představuje významné porušení čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 267].
Nad rámec řečeného stojí za zaznamenání, že stěžovatel námitku "protiústavnosti" specifikovaného postupu policejního orgánu výslovně identifikoval jen s požadavkem na zrušení napadených (soudy vydaných) usnesení, a nikoli s tvrzením existence "jiného zásahu orgánu veřejné moci". Mimo dosah petitu ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, stojí rovněž výhrada ohledně nedostatečné konkretizace věcí, k jejichž vydání měl být stěžovatel (policejním orgánem) vyzván.
Lze též konstatovat, že procesním prostředkem, který stěžovateli k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, je dozorové oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení zakotvené v §174 odst. 2 tr. řádu, jemuž primárně přísluší zabývat se námitkami stěžovatele. Řečené implikuje možnost hodnotit v odpovídající části ústavní stížnosti coby nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, srov. sp. zn. II. ÚS 2912/13 a II. ÚS 2934/13].
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu