ECLI:CZ:US:2014:3.US.2838.14.1
sp. zn. III. ÚS 2838/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem Advokátní kanceláře CINK a partneři, s.r.o., se sídlem Sady 5. května 36, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2014 č. j. 9 To 246/2014-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní lidská práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2) Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplynulo, že dne 11. 6. 2014 Okresní soud v Sokolově rozhodl ve veřejném zasedání tak, že dle ustanovení §86 odst. 1 tr. zákoníku odsouzený stěžovatel vykoná společný trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 21 T 64/2010 ze dne 6. 9. 2010, který nabyl právní moci téhož dne, neboť ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem nevedl řádný život. Dle ustanovení §86 odst. 4 tr. zákoníku za použití §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odsouzený zařazen do věznice s dozorem.
3) Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2014 č. j. 9 To 246/2014-303 byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Následně byla dne 21. 7. 2014 pod sp. zn. 21 T 64/2010 zaslána odsouzenému výzva k nastoupení trestu nejpozději dne 26. 8. 2014 do věznice Ostrov.
4) V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v řízení byla porušena jeho práva, když v rozporu s ustanovením §62 odst. 2 tr. řádu soud porušil povinnost doručovat písemnosti obhájci, bez ohledu na to, že si ho zvolil den po vydání rozhodnutí (12. 6. 2014). Na podání obhájce stěžovatele obecný soud nikterak nereflektoval, přestože doložil plnou moc, a usnesení o neosvědčení se ve zkušební době doručil pouze k rukám stěžovatele (převzal dne 1. 7. 2014). Krajský soud při rozhodování o stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v intencích téměř blanketní stížnosti stěžovatele a tuto pro její neodůvodněnost zamítl, aniž by se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými dodatečně obhájcem. Stěžovatel nesouhlasil s odůvodněním rozhodnutí a tvrdil, že pokud nebylo řádně doručeno obhájci, nemohlo nabýt právní moci a nelze je vykonat. Dále poukazoval na osobní situaci, kdy s partnerkou očekává v srpnu 2014 narození dítěte.
5) Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud stížnost projednal mimo pořadí, ve kterém ji obdržel. Na základě napadeného rozhodnutí o neosvědčení se ve zkušební době podmíněného trestu a doručené výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, může být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, pokud bude napadené rozhodnutí skutečně shledáno protiústavním.
6) Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 21 T 64/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
7) Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování o zkrácení v tvrzených právech tím, že napadené rozhodnutí bylo doručeno jen stěžovateli, když v zásadě se jedná o nespokojenost se závěry obecných soudů.
8) Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
9) Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím, jímž došlo k nařízení výkonu trestu podmíněně odloženému, protože ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem nevedl řádný život. Argumentace předložená v ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu spočívala v tvrzení, že v řízení byla porušena procesní pravidla a tvrdil, že rozhodnutí nemůže být pravomocné. Neuvedl však nic, z čeho by bylo možno dovodit, že v jeho věci skutečně došlo k naříkanému zásahu do jeho zaručených práv.
10) Odvolací soud přezkoumal postup Okresního soudu v Sokolově ve věci stěžovatele, který rozhodl ve veřejném zasedání tak, že dle ustanovení §86 odst. 1 tr. zákoníku odsouzený stěžovatel vykoná společný trest odnětí svobody v trvání 3 let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 21 T 64/2010 ze dne 6. 9. 2010, který nabyl právní moci téhož dne, neboť ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem nevedl řádný život.
11) Soud prvního stupně několikrát odročoval veřejné zasedání a dával tím stěžovateli příležitost, aby projevil větší snahu ve vztahu k náhradě způsobené škody. Snaha stěžovatele k náhradě škody však byla spíše nepatrnou. Stěžovatel spolupracoval s probační a mediační službou nepravidelně, několik měsíců se vůbec nedostavoval a často měnil sjednané schůzky. Stěžovatel opakovaně přislíbil nápravu svého chování, kontakt s probačním pracovníkem a přislíbil hradit škodu. Stěžovatel se dopustil další úmyslné trestné činnosti, přestože se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, a Okresním soudem v Sokolově sp. zn. 2T 96/2013 byl shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že pouhá pohrůžka trestem na stěžovatele neměla výchovný vliv, nesplnila svůj účel a nezabránila mu v páchání další trestné činnosti. Po celou dobu byl srozuměn s tím, že nesplnění podmínky může vést k nařízení výkonu trestu odnětí svobody na 3 roky.
12) Stěžovatel rezignoval na své ústavně zaručené právo na obhajobu tím, že si zvolil obhájce až dne 12. 6. 2014, tj. den po vyhlášení prvoinstančního rozhodnutí o neosvědčení se stěžovatele ve zkušební lhůtě. Obhájce stěžovatele podal dne 13. 6. 2014 blanketní stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Okresní soud v Sokolově v souladu s ustanovením §62 odst. 2 tr. řádu předmětné usnesení doručil k rukám stěžovatele, neboť tímto rozhodnutím je mu ukládána povinnost vykonat podmíněně odložený trest odnětí svobody. Stěžovatel rozhodnutí převzal dne 1. 7. 2014, ale obhájce stěžovatele odůvodnění stížnosti podal až 23. 7. 2014 (č. l. 306). K dodatečně doplněnému odůvodnění stížnosti nemohlo v usnesení Krajského soudu ze dne 10. 7. 2014 č. j. 9 To 246/2014-303 být nikterak přihlédnuto, neboť bylo doručeno opožděně.
13) Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, který stížnost zamítl, s tím, že je samozřejmě věcí odsouzeného, který je na svobodě, aby si zvolil obhájce a zmocněného obhájce informoval o stavu řízení i o obsahu rozhodnutí. Není povinností soudu, který rozhodl ve věci, aby reagoval na skutečnost, že si odsouzený zvolil po vyhlášení napadeného rozhodnutí obhájce. Soud druhého stupně přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a tuto stížnost pro její nedůvodnost zamítl.
14) Ústavní soud předloženou argumentaci stěžovatele o porušení jeho práv nesdílí. Jak je ze soudního spisu patrné, soud se opakovaně zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel nedodržel podmínky odkladu výkonu trestu. Proto soud dospěl k závěru, který byl za dané situace jediný možný. Odvolací soud prověřil námitky uvedené ve stížnosti, které však neshledal jako důvodné a stížnost zamítl. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily ve shodě s ustanovením §134 tr. řádu; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
15) Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu