ECLI:CZ:US:2014:3.US.2903.13.1
sp. zn. III. ÚS 2903/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně IV, Prokopa Holého 130/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 č. j. 3 Tdo 280/2013-39, výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012 sp. zn. 4 To 67/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012 sp. zn. 43 T 8/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 23. září 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a zaslaných příloh Ústavní soud zjistil, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl stěžovatel shledán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit, když způsobem blíže popsaným v rozsudku odebral od poškozené obchodní společnosti zboží, přestože si musel být vědom toho, že závazek z této transakce nebude poškozené společnosti uhrazen. Za to byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením odmítnuto, neboť stěžovatel neprokázal naplnění žádného z dovolacích důvodů. Zejména Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce nezákonnosti napadeného rozhodnutí v důsledku nedostatečně rozvedené skutkové věty rozsudku městského soudu, která dle stěžovatele neobsahovala jednak popis naplnění znaku "obohacení se nebo jiného" ve smyslu ustanovení §209 trestního zákoníku a dále popis naplnění úmyslného zavinění, tedy vnitřního psychického stavu pachatele k údajné vědomosti o poškození se stěžovatelem obchodující společnosti. Stran první výtky došel Nejvyšší soud k závěru, že ve skutkové větě výrokové části nemusí být nezbytně uvedeno, kdo a v jaké výši byl podvodným jednáním obohacen, a stejně tak byla na základě provedeného dokazování dostatečně popsána subjektivní stránka trestného činu. Většinou ostatních námitek se Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat, neboť je nebylo možné podřadit pod žádný dovolací důvod. Přestože stěžovatel namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, který lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neshledal Nejvyšší soud tuto námitku opodstatněnou, neboť stěžovatelem poukázaná pochybení představovala jen odlišné jeho vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, což samo o sobě není dokladem existence tzv. extrémního rozporu v důkazním řízení vedeném obecnými soudy. Dovolací soud dal tak stěžovateli za pravdu pouze v otázce nepřípustnosti vrchním soudem uloženého trestu a výroky obou rozsudků v tomto směru zrušil a vrátil městskému soudu věc k opětovnému projednání.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v "marginalizaci" pochybení soudů nižších stupňů, když vady skutkové věty výrokové části rozsudku městského soudu jsou dle dovolacího soudu toliko formálního charakteru bez praktického významu, popř. z nich lze náležité okolnosti dovodit. Takovým postupem Nejvyšší soud kryje nezákonný postup soudů nižších instancí, čímž dochází k porušení stěžovatelových výše uvedených ústavních práv. Stěžovatel dále v dovolání uvedl celou řadu zcela konkrétních skutečností, které dle něj zakládají extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy, přičemž dovolací soud všechny tyto námitky odmítl toliko povšechným konstatováním o neshledání existence extrémního rozporu. Za zcela nelogický a svévolný lze pak dle stěžovatele označit postup odvolacího soudu, který v minulosti zrušil rozhodnutí soudu nalézacího a nařídil mu rozsáhlým způsobem doplnit dokazování. Tímto příkazem se však tento soud neřídil a opětovně rozhodl s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem, přičemž však odvolací soud tomuto postupu zcela v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu napodruhé přisvědčil. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Při tomto hodnocení Ústavní soud vyšel z ustáleného závěru své judikatury, podle kterého je vázán petitem návrhu. Ten směřuje, stejně jako argumentace ústavní stížnosti (na rozdíl od plné moci právního zástupce a rubriky ústavní stížnosti), proti rozhodnutím všech obecných soudů, které ve věci rozhodovaly. K tomu se poznamenává, že k vadě spočívající v nepředložení všech ústavní stížností napadených rozhodnutí nebylo nutno přihlédnout, neboť s ohledem na povahu argumentace stěžovatele bylo nezbytné vyžádat si příslušný soudní spis. S ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti pak již Ústavní soud netrval ani na odstranění vady plné moci právního zástupce, která směřovala k napadenému usnesení dovolacího soudu, nikoli již soudu nalézacího a soudu odvolacího.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a nemůže tak přijmout roli "dozorového" orgánu nad jejich činností. Nepřísluší mu proto hodnotit takového aspekty jejich postupu jakými jsou zákonnost, správnost či dílčí, marginální procesní pochybení, která nepřiměřeně nezasahují do základních práv a svobod účastníků soudního řízení. Právě v tomto směru však stěžovatel uplatňuje všechny své námitky. Uvedené platí zejména v otázce dle stěžovatele neúplných výrokových částí odsuzujícího rozsudku městského soudu. Z hlediska ochrany subjektivních ústavních práv postačuje, aby ve výrokové části odsuzujícího rozsudku byl popsán skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem a bylo z jeho popisu zjevné, z jakého důvodu takový skutek představuje porušení trestního zákoníku. Vypořádání této námitky dovolacím soudem tak nepředstavuje porušení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Totéž platí i o vypořádání těch námitek, jež dle stěžovatele prokazovaly extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, a které dovolací soud odmítl s tím, že žádnou z těchto námitek nelze pod jakýkoliv dovolací důvod podřadit. Takové hodnocení odpovídá dle Ústavního soudu požadavkům kladeným na ústavně konformní soudní rozhodnutí, neboť Nejvyšší soud tímto způsobem všechny námitky stručně shrnul a zařadil do kategorie neopodstatněných námitek z důvodu neexistence tzv. extrémního rozporu, jehož podstatu však velmi zevrubně popsal a lze tak snadno dovodit, z jakého důvodu nemohla být žádná z uplatněných námitek v dovolacím řízení shledána důvodnou (srov. jeho vývody na str. 13 a 14 napadeného usnesení). Takovýto způsob shrnutí námitek, které jsou ze stejného důvodu neopodstatněné, nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces, a to zvláště v řízení o mimořádném prostředku, v němž nadřízený soud nemá pravomoc přezkoumat každý aspekt napadeného rozhodnutí.
8. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku svévolného postupu odvolacího soudu, který měl při druhém odvolacím řízení "přehlédnout" pochybení nalézacího soudu, kvůli nimž však jeho rozhodnutí zrušil v prvním odvolacím řízení. Předně je třeba konstatovat, že Ústavní soud hodnotí v řízení o ústavní stížnosti vždy spravedlnost trestního řízení jako celku v tom ohledu, zda byla dodržena stěžovatelova základní práva a svobody. Jak je uvedeno výše, tvrzení stran dílčího procesního pochybení tak nemusí, ani kdyby se ukázalo být reálným, založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ani takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Vrchní soud v původním odvolacím řízení zrušil rozsudek nalézacího soudu jednak z důvodu nutnosti doplnění skutkového stavu a dále k vyhodnocení některých skutkových okolností, které nalézací soud v prvním řízení nevzal vůbec v potaz (srov. zejména str. 5 rozsudku vrchního soudu ze dne 29. července 2009 č. j. 9 To 46/2009-1246). Následně nalézací soud obsáhle doplnil dokazování, především ve směru, kterým jej vedl zrušující rozsudek odvolacího soudu, a stěžovatele shledal napadeným rozsudkem opět vinným. Následně odvolací soud vyhodnotil v druhém odvolacím řízení skutkový stav za dostatečně zjištěný, a proto již nepovažoval za nutné vracet věc nalézacímu soudu k dalšímu projednání, byť některé právní a skutkové závěry nepovažoval za úplně správné. Z toho důvodu se sám rozhodl tyto nesprávné závěry doplnit, aniž by zásadním způsobem přehodnocoval provedené důkazy, a tím řízení pravomocně ukončit, neboť dle jeho názoru bylo možné na základě provedeného dokazování stěžovatele odsoudit. Takový postup není možné považovat za svévolnou změnu závazných závěrů z původního odvolacího řízení. Trpělo-li původní nalézací řízení vadami, které nemohl odvolací soud odstranit sám, musel věc nalézacímu soudu vrátit k dalšímu projednání. Pokud nalézací soud tyto odvolacím soudem neodstranitelné vady napravil, může již odvolací soud věc zásadně vyřešit sám. Vzhledem k tomu, jak rozsáhlým způsobem bylo doplněno dokazování v druhém nalézacím řízení, nepovažuje pak Ústavní soud za svévolný ani závěr odvolacího soudu o úplnosti zjištěného skutkového stavu. Ten byl dle odvolacího soudu objasněn v míře dostatečné pro stěžovatelovo zákonné odsouzení a tento názor byl v rozsudku odvolacího soudu přesvědčivě a velmi obsáhle odůvodněn. Ústavní soud je toho názoru, že všechny vady vytýkané nalézacímu soudu ve zrušujícím rozsudku odvolacího soudu byly v následném nalézacím řízení, ve spojení s opakovaným odvolacím řízením, odstraněny a závěry obsažené zejména v napadeném rozsudku vrchního soudu tak z hlediska ochrany stěžovatelových ústavních práv plně obstojí.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu