ECLI:CZ:US:2014:3.US.2909.14.1
sp. zn. III. ÚS 2909/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky VB Leasing CZ, spol. s r. o., IČ 60751606, Heršpická 813/5, Brno, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem Údolní 48, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014 č. j. 30 Cdo 4185/2013-23, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2013 sp. zn. 19 Co 271/2013 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty Exekutorského úřadu Brno-město ze dne 16. dubna 2013 č. j. 159 EX 00194/13-006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Krejstovi exekuční návrh podle rozhodčího nálezu Mgr. Martina Dvořáka jakožto rozhodce, který byl jmenován na základě rozhodčí doložky sjednané mezi stěžovatelkou (jako oprávněnou) a povinným v úvěrové smlouvě uzavřené dne 8. 3. 2011. Soudní exekutor tento návrh zamítl s odůvodněním, že ujednání o rozhodčí doložce sjednané mezi účastníky tak, že rozhodce bude určen soukromou právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem podle §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), je absolutně neplatné.
2. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudního exekutora potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti všem výrokům napadeného rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo shora uvedeným usnesením Nevyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud s odkazem na usnesení ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 konstatoval, že pokud rozhodčí nález nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný výsledek tohoto rozhodování, neboť rozhodce byl určen na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1112/2013.
II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků
3. Stěžovatelka má za to, že judikaturu Nejvyššího soudu k problematice rozhodčích doložek (za stěžejní považuje sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), které si je vědoma, je třeba podrobit kritice. Uvádí, že závěry vtělené do naposled uvedeného usnesení Nejvyššího soudu nereflektují později přijatou novelu zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb. Instituty, které Nejvyšší soud v rámci uvedeného usnesení podrobil analýze, nebyly zákonodárcem nově konstituovány, nýbrž uvedenou novelou zákona o rozhodčím řízení došlo k jejich upřesnění. Stěžovatelka má proto za to, že zákonná upřesnění jsou plně aplikovatelná i na období před 1. 4. 2012 (tj. před účinností zákona č. 19/2012 Sb.).
4. Podle §19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení si strany mohou určit postup vedení sporu také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Stěžovatelka má s odkazem na §13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení za to, že i před novelou tohoto zákona č. 19/2012 Sb. si mohly strany rozhodčí smlouvy dohodnout postup, dle kterého se jejich spor bude rozhodovat. Účelem změny §19 (zařazením nového odstavce 4) zákona o rozhodčím řízení bylo pouze upřesnění, že na pravidla pro rozhodčí řízení nepostačí pouze odkázat, nýbrž musí být vtělena přímo do rozhodčí smlouvy. Podle stěžovatelky je pak podstatné, že domluví-li se strany na pravidlech rozhodčího řízení a učiní je předmětem své dohody zákonem předvídaným způsobem (připojením k rozhodčí smlouvě), je nerozhodné, zda daná pravidla vydalo arbitrážní centrum, a strany tato pravidla pouze převzaly, či zda si tato pravidla strany samy vytvořily.
5. Stěžovatelka dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (na něž je v nyní napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu činěn výslovný odkaz, přičemž obdobný závěr byl přijat ve všech napadených rozhodnutích), podle něhož je neplatná rozhodčí doložka, jež určuje rozhodce právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, resp. takto vydaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Stěžovatelka se domnívá, že zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 neplatnost rozhodčí doložky dovodilo tak, že odkaz na arbitrážním centrem vydaný rozhodčí řád nebyl relevantní, a tudíž k volbě rozhodce nedošlo zákonným způsobem, pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 se již bez dalšího uvádí, že rozhodce, který byl zvolen právnickou osobou, jež není stálým rozhodčím soudem, není zvolen platně. Stěžovatelka proto měla za to, že s ohledem na modifikaci závěrů Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 na něj odkazujícími rozhodnutími, a rovněž novelou zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb., mělo být její dovolání shledáno přípustným.
6. Stěžovatelka zastává názor, že je třeba ctít dohodu stran v tom, jakým způsobem budou určeny osoby, které budou daný spor rozhodovat, a to i za situace, že se strany dohodnou, že spor bude rozhodovat osoba určená někým jiným. Zákon o rozhodčím řízení a ani žádný jiný zákon nezakládá výlučnou působnost stálým rozhodčím soudům ve vytváření rozhodčích pravidel, podle kterých se bude konkrétní spor řídit, nezakládá ani výlučnou působnost stálých rozhodčích soudů ve vztahu ke jmenování rozhodců. Naopak poskytuje těmto stranám oprávnění rozhodce zvolit přímo i nepřímo. Tato možnost nepřímého určení rozhodce je přitom zákonem o rozhodčím řízení umožněna od samotného počátku jeho účinnosti. Zákonem č. 19/2012 Sb. bylo pouze upřesněno, že rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou (tzv. appointing authority). V daném případě se smluvní strany dohodly tak, že rozhodce bude určen právě prostřednictvím appointing authority. Tato osoba byla navíc rozhodčí doložkou limitována ve výběru rozhodce (požadavek na vysokoškolské právnické vzdělání, trestněprávní bezúhonnost). Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby pouze z titulu toho, že appointing authority není stálým rozhodčím soudem, byla automaticky shledána její podjatost.
7. V daném případě byla předmětem posouzení rozhodčí doložka, kterou stěžovatelka uzavřela s podnikatelem na straně druhé. Úvahy odvolacího soudu o aplikaci práva na ochranu spotřebitele tedy nejsou z tohoto důvodu namístě. Soudy při úvahách o platnosti a neplatnosti rozhodčích doložek v současné době nezohledňují rozdíl mezi rozhodčí doložkou uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem a doložkou uzavřenou mezi dvěma podnikateli. Sám zákonodárce přitom v souvislosti s novelou zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb. konstatoval, že institut rozhodčího řízení v obchodních vztazích velmi dobře funguje, a tudíž řada opatření, která byla touto novelou zavedena, má dopady pouze do vztahů se spotřebitelem.
8. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že předmětná rozhodčí doložka stanovuje zcela jasný, jednoduchý a transparentní mechanismus, dle kterého má být rozhodce ad hoc určen. Hledat za této situace důvody pro shledání její neplatnosti je pak v rozporu s elementární ústavní zásadou respektu ke smluvní autonomii stran, jakož i s právní jistotou stran.
9. Účastníci řízení ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v zásadě toliko odkázali na obsah napadených rozhodnutí, Ústavní soud tak nepovažoval za nutné je stěžovatelce zasílat k replice. Pouze odvolací soud vedle odkazu na judikaturní závěry dovolacího soudu, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel, se vyjádřil k argumentaci stěžovatelky stávající právní úpravou zákona o rozhodčím řízení (tj. ve znění zákona č. 19/2012 Sb.), a to v tom smyslu, že odkázal na nutnost výkladu novelizovaného ustanovení §19 odst. 4 a §7 odst. 1 ve věcné souvislosti s novelizovaným §4 odst. 4, kterým bylo výslovně určeno, kdo může být rozhodcem ze spotřebitelských smluv.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Z této pozice Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Tak tomu je i v nyní napadené věci. Ústavní soud se již otázkou stěžovatelem nyní předloženou zabýval, ať již přímo či nepřímo, neboť zde předestřená otázka představuje častý předmět přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí právě s ohledem na vývoj sjednocující rozhodovací činnosti obou nejvyšších soudů, stejně jako vývoj právních názorů Ústavního soudu.
13. Ústavní soud ve své recentní judikatuře ve vztahu k náležitostem a platnosti rozhodčí doložky bez přímého určení ad hoc rozhodce (jako je tomu v posuzovaném případě) - bez ohledu na to, zda je uzavírána v rámci tzv. spotřebitelských smluv či jiných smluvních vztahů - stojí na názoru, že rozhodčí doložka musí umožňovat transparentní výběr rozhodce, který by měl spor rozhodovat. "Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce je zvýrazněn ve světle toho, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. §31 zákona o rozhodčím řízení). Nebude-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nebude pak ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný" (cit. z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, N 187/63 SbNU 171, obdobně též nálezy ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11, N 71/65 SbNU 9, ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12, či např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1558/14, ze dne 12. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1269/14 a ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1115/14, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. Jakkoli dřívější právní praxe v souvislosti s uzavíráním rozhodčích doložek kladla důraz na smluvní autonomii stran a individuální rozhodování jedince (srov. zejména usnesení ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 2682/08 či usnesení ze dne 26. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 339/02), je třeba opakovaně zdůraznit, že tato smluvní volnost není zcela neomezená, a to především s ohledem na požadavek zamezení zneužití práva jednou ze smluvních stran. Je tak nutno vycházet z limitů čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, jimiž jsou základní procesní pravidla a zásady (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, N 187/63 SbNU 171); právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přitom přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení.
15. V posuzovaném případě rozhodčí doložka určila, že veškeré majetkové spory mezi smluvními stranami budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců, a. s., s tím, že jmenovaný rozhodce musí mít vysokoškolské právnické vzdělání a musí být trestněprávně bezúhonný. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1115/14, "(n)ení-li podle rozhodovací praxe pro naplnění podmínky platného sjednání rozhodčí doložky (spočívající v nezbytné dostatečné míře určitosti, transparentnosti) dostačující určení třetí osoby (vyjma stálého rozhodčího soudu), která podle svých vnitřních pravidel určí rozhodce až v případě sporu, nemůže tomuto požadavku tím spíše vyhovět rozhodčí doložka, jejímž obsahem je toliko určení třetí osoby, která bez jakýchkoliv stanovených pravidel vybere za rozhodce jakoukoliv osobu (viz podobně i např. usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2569/13). O transparentnosti (ve smyslu předvídatelnosti, individualizace osoby rozhodce, který by měl rozhodovat spor mezi účastníky smluvního vztahu) takto koncipované doložky nelze v takové situaci hovořit. Vyjádření obecných požadavků na osobu rozhodce v rozhodčí doložce (stanovené vzdělání, trestní bezúhonnost) na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť jde o velmi obecná kritéria, jež sice do určité míry omezují skupinu osob, z níž má být rozhodce určen, požadavek na transparentnost výběru rozhodce tím však naplněn není. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma judikatury k problematice rozhodčích doložek, s níž v ústavní stížnosti polemizuje. Pokud však poukazuje na to, že sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 nereflektuje později přijatou novelu zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb., nelze než konstatovat, že rozhodčí doložku uzavřenou v rámci úvěrové smlouvy ze dne 8. 3. 2011 bylo třeba posoudit výlučně podle tehdy platné právní úpravy, resp. judikatury, která byla na této právní úpravě sjednocena. Navíc, Nejvyšší soud při posouzení dovolání stěžovatelky, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, z uvedeného sjednocujícího usnesení ani přímo nevycházel, neboť zde byla řešena poněkud jiná situace.
16. Pokud stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že její dovolání mělo být shledáno přípustným, Ústavní soud uvádí, že s ohledem na své postavení by mohl do procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, zasáhnout jedině tehdy, pokud by vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil. Nejvyšší soud dostatečným způsobem vyložil, proč nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena; tuto otázku již řešil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publ. pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. ještě konkrétněji v rozsudku ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publ. pod č. 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Stěžovatelce lze přisvědčit, že úvahy odvolacího soudu o aplikaci práva na ochranu spotřebitele nebyly namístě, neboť (jak vyplynulo z vyžádaného spisového materiálu) úvěrová smlouva mezi stěžovatelkou a povinným byla uzavřena dle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, kdy obě strany smlouvy vystupovaly jako podnikatelé. Jak bylo však uvedeno výše, judikaturní závěry, kladoucí důraz na transparentnost výběru rozhodce v případě jeho nepřímého určení, se vztahují na smluvní vztahy spotřebitelské i "nespotřebitelské"; i pokud by tedy odvolací soud při posouzení charakteru smluvního vztahu nepochybil, výsledek řízení by tím ovlivněn zjevně nebyl.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu