ECLI:CZ:US:2014:3.US.2916.13.1
sp. zn. III. ÚS 2916/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR PROJEKT LIBNÍČ s. r. o., se sídlem v Brně, Olomoucká 3419/7, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013 č. j. 2 Afs 76/2012-35, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2012 č. j. 10 Af 291/2011-39 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2011 č. j. 4946/11-1200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatelky proti shora uvedenému rozhodnutí, kterým Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §237 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "daňový řád"). Rozhodnutí žalovaného posoudil jako věcně správná; ze smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje a fakturace stěžovatelky pro distribuční společnost (E.ON Distribuce, a. s.) dovodil, že stěžovatelka dodala tomuto distributorovi elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, čímž se stala (podle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, v rozhodném znění, dále jen "zákon č. 180/2005 Sb.") poplatníkem odvodu a distributor plátcem daně; jestliže distributor odvod srazil a odvedl správci daně, postupoval zcela v souladu s ustanovením §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. (krajský soud odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, jímž byla předmětná ustanovení §7a až §7i shledána za ústavně konformní).
Nejvyšší správní soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky, kterou proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podala, zamítl. Podrobně zrekapituloval nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, a konstatoval, že stěžovatelčina výtka, podle které právě v jejím individuálním případě bude mít zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nedosáhne návratnosti investice v zákonem stanovené lhůtě, zůstává situována pouze v rovině obecného tvrzení, nepodpořeného jakýmikoli důkazy; tuto námitku měl též za nepřípustnou, jelikož ji stěžovatelka uplatnila až v kasační stížnosti, a neakceptoval ani výhradu, podle které krajský soud zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Návrhu, aby řízení bylo přerušeno, rovněž nevyhověl, neboť finanční analýzu sestavenou ke dni 18. 10. 2011 měla stěžovatelka předložit již krajskému soudu; rozbor ke dni 31. 12. 2013, jehož předložení avizovala, by byl podle rozhodujícího soudu irelevantní vzhledem k tomu, že správní soudy vycházejí při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí ze skutkového stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že sražením odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně Libníč (dále jen "FVE") v období od 1. 1. 2011 do 30. 4. 2011 byla zkrácena na legitimním očekávání nabytí příjmů z vyrobené elektřiny, neboť v době, kdy se na základě výpočtu rentability rozhodovala o výstavbě FVE a způsobu jejího financování, spočívala právní úprava na záruce patnáctileté doby návratnosti investice a zejména na záruce nesnížení výkupních cen platných v roce uvedení FVE do provozu po celou dobu její životnosti. Přijetím a nabytím účinnosti zákona č. 402/2010 Sb., k němuž došlo po uvedení FVE do provozu, přistoupil stát k faktickému jednorázovému snížení výkupních cen, které neočekávala, a to ani v rámci běžné podnikatelské míry rizika. Stěžovatelka se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 nesouhlasí, a to mimo jiné z toho důvodu, že soud v citovaném nálezu vycházel ze závěru, že jedinou veličinou, kterou stát provozovatelům výroben elektřiny ze slunečního záření před přijetím zákona č. 402/2010 Sb. zaručil, je patnáctiletá doba návratnosti investice, a nevěnoval pozornost paralelně poskytnuté záruce nesnížení výkupních cen. Sražením odvodu z elektřiny ze slunečního záření došlo k porušení zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání, a k zásahu do jejího práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny, které se v její právní sféře projevily individuálně tak, jak to pro vznik protiústavnosti v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 Ústavní soud požaduje; tato tvrzení navrhovala v řízení o kasační stížnosti prokázat účetními doklady a samostatnou finanční analýzou, kterou však bude možné v ekonomicky věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Nejvyšší správní soud se však uvedenou námitkou odmítl zabývat s odkazem na to, že má příliš obecný charakter a není opřena o žádný důkaz existující již v době podání kasační stížnosti; tento postup ji staví do zcela neřešitelné situace, a ve svých faktických důsledcích představuje odepření spravedlnosti. Za odepření spravedlnosti a porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatelka též skutečnost, že Nejvyšší správní soud odmítl přiznat jakoukoliv procesní relevanci jí označenému důkazu analýzou finanční návratnosti investice, která by byla zpracována k 31. 12. 2013, a to s odkazem na skutečnost, že jde o dokument, který v době vydání napadených rozhodnutí odvolacího orgánu i v době podání správních žalob proti nim a navazujících kasačních stížností ještě neexistoval.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
K námitce o zásahu do jejího vlastnického práva stěžovatelky tím, že jí byla v rozporu s ústavním pořádkem "stržena" finanční částka z výkupní ceny za vyrobenou elektrickou energii, odkazuje Ústavní soud (stejně jako předtím oba správní soudy) v úplnosti na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, podle něhož "jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (viz bod 90).
Dospěly-li poté obecné soudy (na základě žalobou a kasační stížností vymezených námitek) k závěru, že rozhodnutí správce daně, kterými byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně (E. ON Distribuce, a.s.) při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §237 odst. 3 a 4 daňového řádu, nebyly nezákonné, pak logicky nelze o jejich rozhodnutích uvažovat jako o výsledku zjevné libovůle či nepřípustného excesu, způsobilém zasáhnout i do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud v poukazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 též připustil, že nelze vyloučit, že v jednotlivých případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn" (bod 88).
Stěžovatelce však nelze přisvědčit v námitce, že správní soudy pochybily, když v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o stížnosti na postup plátce daně nikterak nezohlednily konkrétní dopad odvodu z elektřiny ze slunečního záření na její ekonomickou situaci (jak dovozuje z citovaného nálezu). Je tomu tak zejména proto, že soudy při svém rozhodování vycházely ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, což ve svých rozhodnutích stěžovatelce též vysvětlily, a tudíž se s ohledem na předmět předchozího řízení a v něm uplatněnou argumentaci zabývaly zákonností rozhodnutí daňového orgánu, který přezkoumal ke stížnosti stěžovatelky dle §237 odst. 3 a 4 daňového řádu toliko postup plátce daně (distributora), jelikož námitku individuálního dopadu tohoto odvodu do jejích ekonomických poměrů (později označovanou jako "rdousící efekt") v tomto řízení relevantně neuplatnila. Nejvyššímu správnímu soudu lze přitakat i v tom, že se touto námitkou nemohl zabývat též i proto, že ji stěžovatelka neuplatnila řádně ani v podané žalobě; že by soudy měly přezkoumat rozhodnutí i v rozsahu neuplatněné námitky "rdousícího efektu" z moci úřední přitom dovozovat nelze, a to ani z citovaného nálezu Ústavního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na těchto závěrech nic nemění (naopak jim zjevně prospívá) ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (vydané později), podle nějž "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje" a "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu".
I nyní se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným v usnesení sp. zn. III. ÚS 61/14 ze dne 27. 2. 2014, podle nějž "vztáhl-li by Ústavní soud toto usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv". Obdobná východiska pro řešení otázky negativního dopadu do individuálních poměrů poplatníků daně v daňovém řízení naznačil ve svém rozhodnutí již dříve i Ústavní soud, jestliže v usnesení sp. zn. III. ÚS 732/13 ze dne 31. 10. 2013 uvedl, že "taková tvrzení (zde ve vztahu k "rdousícímu efektu") jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle §156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle §259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační".
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle citovaného ustanovení mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu