ECLI:CZ:US:2014:3.US.293.13.1
sp. zn. III. ÚS 293/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Martina Klučky, zastoupeného JUDr. Oldřichem Martinkem, advokátem se sídlem Luh 697, 755 01 Vsetín, proti výroku II rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 220 EC 275/2011-45, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadá výrok pod bodem II rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 220 EC 275/2011-45, jímž bylo stěžovateli (dříve v procesním postavení žalovanému) uloženo zaplatit žalobci Vsetínské nemocnici a. s. částku 120,- Kč s úrokem z prodlení z částky 60,- Kč ve výroku I uvedené výši a dále mu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 6 420,- Kč (výrok II).
Ze záznamu o poskytnutí zdravotnických služeb soud zjistil, že žalovanému byla dne 28. 10. 2008 a dne 4. 6. 2009 na interním oddělení poskytnuta zdravotní péče, za kterou žalovaný dobrovolně neuhradil regulační poplatek v celkové výši 120,- Kč.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a uložil tak žalovanému povinnost zcela uhradit náklady řízení, které se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 300,- Kč, odměny právního zástupce ve výši 4 500,- Kč, dvou režijních paušálů po 300,- Kč a DPH ve výši 1 020,- Kč. Celková náhrada nákladů řízení činí proto 6 420,- Kč.
II.
Stěžovatel ústavní stížností napadá výrok pod bodem II předmětného rozsudku, který údajně porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť celková výše náhrady nákladů pravomocně skončeného řízení je prý ve zjevném nepoměru k žalované částce 120,- Kč. Náhrada nákladů řízení je tak prý 60krát vyšší než samotný dluh.
III.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domáhá toliko přehodnocení rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení, přičemž namítá, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 6 420,- Kč, které jsou ve vztahu k vymáhané jistině nepoměrně vysoké. V odůvodnění ústavní stížnosti zcela chybí relevantní ústavně právní argumentace, je pouze tvrzeno porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán kontroly ústavnosti totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do jejichž rozhodování mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení (i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení), dle názoru Ústavního soudu zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku z tohoto pravidla představují pouze případy mimořádně závažných pochybení, což jsou typicky případy svévole nebo extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].
Takové mimořádně závažné pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud upozorňuje, že žádné z jeho závěrů vyjádřených v jeho předchozích rozhodnutích nelze aplikovat mechanicky, nýbrž vždy po posouzení konkrétních okolností případu. Ústavní soud jen pro úplnost poznamenává, že na projednávaný případ nedopadají závěry vyplývající z nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, neboť posuzovaná věc se v několika bodech odlišuje od věci tehdy řešené Ústavním soudem (nešlo zde o postoupenou pohledávku, žalobce nebyl podnikatelským subjektem zabývajícím se vymáháním pohledávek pouze za účelem vytváření snadného a ničím neodůvodněného zisku na úkor protistrany, spočívajícího v úhradě nákladů za zastoupení advokátem).
Ústavní soud rovněž nemohl přehlédnout, že vymáhanou částkou je nezaplacený tzv. regulační poplatek v zanedbatelné částce 120,- Kč, který stěžovatel bez zjevné příčiny dobrovolně nezaplatil. Napadeným výrokem pod bodem II rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořícího předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož není proti němu přípustné odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu) bylo by proti logice tohoto omezení, aby se přezkum takového rozsudku automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (srovnej např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 - N 59/52 SbNU 583, případně usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07). Ústavní stížnost je proto v těchto případech zásadně vyloučena, přičemž výjimku představují pouze případy mimořádně závažných pochybení nebo extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti (srovnej též usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 4050/ - U 43/34 SbNU 421). O takový případ v projednávané věci nejde.
Obiter dictum Ústavní soud dodává:
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na své neutěšené sociální poměry, lze připomenout, že občanský soudní řád obsahuje v ustanovení §150 institut moderace náhrady nákladů řízení, umožňující výjimečně náhradu nákladů řízení nepřiznat nebo přiznat jen zčásti, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Z obsahu ústavní stížnosti ani z průběhu řízení se nepodává, že by stěžovatel požádal obecný soud o moderaci náhrady nákladů řízení. Tuto nečinnost stěžovatele nelze "dohánět" až v řízení před Ústavním soudem.
Protože Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení práva, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu