ECLI:CZ:US:2014:3.US.2938.14.1
sp. zn. III. ÚS 2938/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem Ladova 2045/1, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. května 2014 č. j. 70 Co 186/2014-175, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které, včetně řízení, jež mu předcházelo, podle jeho názoru porušilo jeho právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), stejně jako prý porušilo i čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatel uvedl, že se domáhal snížení výživného na své dva nezletilé syny M. a V., neboť dříve stanovená výše vyživovací povinnosti vycházela z jeho zcela odlišné příjmové situace; stěžovatel pobíral dříve měsíčně částku přesahující 41 000,- Kč čistého, v současné době však jeho měsíční čistý příjem dosahuje částky jen cca 29 000,- Kč, přičemž mu v důsledku opuštění společné domácnosti vzrostly výdaje spojené s hrazením nájemného a nákladů spojených s užíváním dvoupokojového bytu v Praze.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze podstatné snížení výše výživného na oba nezletilé syny mimo jiné odůvodňovat i potřebou penzijního spoření a životního pojištění otce za situace, v níž i odůvodněné potřeby obou nezletilých synů vzhledem k jejich věku vzrůstají. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud ho nijak nepoučil o potřebě doplnit dokazování k vyvrácení tohoto názoru a prokázat tak účelnost vynaložených nákladů na bydlení. Odůvodnění odvolacího soudu údajně vykazuje znaky libovůle, protože jeho závěry jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci, nejsou transparentní a přesvědčivé a jsou tedy nepřezkoumatelné.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Šumperku rozhodl rozsudkem ze dne 15. 1. 2014 č. j. 40 P 299/2012-129 o návrhu stěžovatele na úpravu výživného tak, že výživné na nezletilé syny stěžovatele, stanovené dřívějším rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 1. 2013 č. j. 40 P 299/2012-60 na dobu před a po rozvodu manželství rodičů částkami 5 500,- Kč a 4 500,- Kč měsíčně, snížil s účinností od 1. 6. 2013 na částky 3 700,- Kč a 2 800,- Kč měsíčně.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 5. 2014 č. j. 70 C 186/2014-175 změnil odvoláním obou rodičů nezletilých synů napadený rozsudek soudu prvního stupně a stanovil výživné na nezletilé syny ve výši 4 300,- Kč měsíčně a 3 100,- Kč měsíčně.
III.
Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z námitek stěžovatele je zřejmé, že jejich cílem je pouze přesvědčit Ústavní soud, aby v rámci řízení o předmětné ústavní stížnosti přehodnotil skutkové a právní závěry odvolacího soudu ohledně jeho možností a schopností plnit vyživovací povinnost na jeho nezletilé syny a přisvědčil jeho tvrzení, že je schopen hradit výživné pro nezletilé pouze v jím vymezeném rozsahu. Takové očekávání však Ústavní soud nehodlá splnit, protože se zcela vymyká jeho kompetenci, vymezené ústavními předpisy.
Při rozhodování o určení výše výživného pro nezletilé děti jsou obecné soudy povinny si obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro určení odpovídající výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud přitom již opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti (resp. jeho snížení či zvýšení) je sice věcí volné úvahy soudu, které závisí od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho volná úvaha pohybuje a na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (srovnej např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 N 158/42 SbNU 297).
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud zásady, stěžejní pro rozhodnutí soudu o určení výživného nezletilých dětí, nijak neporušil. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, přičemž sám skutkový stav doplnil, a aktualizoval zejména majetkové a příjmové poměry stěžovatele. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání matky nezletilých je částečně důvodné, neboť nelze akceptovat, aby snížení příjmu stěžovatele se v celkovém důsledku projevilo výhradně v razantním snížení výše výživného pro oba nezletilé syny, aniž by se takto změněná příjmová situace zásadním způsobem projevila i ve snížení životní úrovně stěžovatele. Nelze v žádném případě akceptovat názor stěžovatele, že vytváření finančních reserv osoby ze zákona povinné výživou k nezletilým dětem lze realizovat na úkor odůvodněných potřeb jeho nezletilých dětí.
Stěžovatel přitom přehlíží, že při rozhodování o výši výživného pro nezletilé děti nelze rozhodovat mechanicky; to platí i ve vztahu k matematickému vyjádření poměru snížení výdělku jednoho z rodičů ve vztahu k nově stanovené výši výživného, či propočítávání poměru obytné podlahové plochy bytu užívaného jeho dětmi a stěžovatelem. V souvislosti s posledně uvedeným Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel opomněl uvést, že jeden z pokojů bytu užívaného jeho dětmi a bývalou manželkou má stále ve svém výhradním užívání, což zcela vyvrací jeho tvrzení o nezbytnosti podstatné změny jeho bytové situace oproti dříve vyhovujícímu stavu.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele o porušení jeho procesních práv. Skutečnost, že odvolací soud v projednávané věci změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť po doplnění dokazování hodnotil věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně, není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud si odvolací soud učiní na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor. Tento procesní postup není projevem libovůle v rozhodování a v případě, že jeho právní závěr vychází z odpovídajících skutkových zjištění, jako je tomu v projednávané věci, není rovněž třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání soudu na věc informováni.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky, za nichž odvolací soud rozhodl v projednávané věci, hranice ústavnosti nepřekročily. Stěžovateli proto Ústavní soud nemohl přisvědčit v jeho tvrzení, že napadeným rozhodnutím a řízením, které mu předcházelo, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v.
předseda senátu Ústavního soudu