ECLI:CZ:US:2014:3.US.298.14.1
sp. zn. III. ÚS 298/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jakuba Říhy, zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, AK se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Evropská 2589/33b, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 1 As 83/2013-60, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 22. 1. 2014 se Jakub Říha (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci přestupku v provozu na pozemních komunikacích.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 17. 11. 2011 ve 20:10 hod. se měl žalobce dopustit přestupku tím, že v Kroměříži, na ulici Havlíčkově řídil osobní automobil rychlostí 78 km/h (po odečtení možné odchylky měřícího zařízení rychlostí 75 km/h), přičemž v daném místě byla maximální povolená rychlost 50 km/h. Překročením povolené rychlosti měl žalobce porušit ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a dopustit se přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 cit. zákona. Žalobce byl přítomnou hlídkou Policie České republiky s přestupkem seznámen, s vyřízením blokovou pokutou nesouhlasil a uvedl, že celou věc chce řešit ve správním řízení; bylo sepsáno a bez dalšího vyjádření žalobcem podepsáno oznámení o přestupku.
Dne 1. 12. 2011 Městský úřad Kroměříž (dále jen "správní orgán") vydal příkaz o uložení pokuty ve výši 3 000 Kč, proti němuž podal žalobce odpor.
Dne 18. 7. 2012 rozhodnutím č. j. MeUKM/080968/2011 správní orgán žalobci uložil pokutu ve výši 3 000 Kč. Ústního projednání přestupku dne 23. 4. 2012 se žalobce neúčastnil.
Dne 22. 10. 2012 rozhodnutím č. j. KUZL-53326/2012, sp. zn. KUSP-53326/2012/DOP/Ze Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "žalovaný") podle §90 odst. 1 písm. c) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, k odvolání žalobce rozhodnutí správního orgánu ze dne 18. 7. 2012 č. j. MeUKM/080968/2011 změnil ve výroku o vině tak, aby vyhovoval formálním kritériím pro rozhodnutí o přestupku, a v jeho zbytku, tj. ve výroku o sankci a výroku o náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku, rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Žalovaný neshledal žádné pochybení při doručování, neboť žalobce neměl v době odeslání předmětného předvolání datovou schránku zřízenou. Výtky ohledně neakceptace omluvy z ústního jednání nebyly dle žalovaného důvodné. Námitky týkající se nezákonnosti spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, nevěrohodnosti policistů a nedostatcích odůvodnění rozhodnutí, žalovaný neshledal opodstatněné.
Dne 26. 6. 2013 rozsudkem č. j. 41 A 46/2012-52 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2012 č. j. KUZL-53326/2012, sp. zn. KUSP-53326/2012/DOP/Ze, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 4. 12. 2013 rozsudkem č. j. 1 As 83/2013-60 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 41 A 46/2012-52 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Kasační soud posoudil námitku vad řízení před správním orgánem, které měly způsobit nezákonnost správního rozhodnutí [důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], včetně opomenutí stěžovatelem navrženého důkazního prostředku krajským soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a poté, co se vypořádal s údajnými vadami řízení spočívajícími v neúplném zjištění skutkového stavu věci [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], posoudil nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního soudu v rozsahu odůvodnění uložení druhu sankce a její výměry [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. Kasační soud svá zjištění podrobně odůvodnil a uzavřel, že kasační stížnost byla nedůvodná.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítl, že správní orgán jednal o přestupku dne 23. 4. 2012 v jeho nepřítomnosti; v této souvislosti poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a §59 odst. 1 správního řádu, zaručující projednání přestupku v přítomnosti obviněného.
Stěžovatel dále tvrdil, že nerespektováním uvedených procesních záruk, především ze strany správního orgánu, "došlo k flagrantnímu porušení nejen správního řádu, ale i ústavního pořádku, zejména pak práva na spravedlivý proces...". Dále stěžovatel polemizoval zejména s právním posouzením jeho věci správním orgánem, žalovaným, správním soudem a kasačním soudem.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nepokládá za nutné podrobněji rekapitulovat průběh řízení před správními orgány, resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo. Konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou jen opakováním důvodů již dříve uplatněných, s nimiž se uvedené soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Správní soud ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.
Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění plně odkázat.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou výše pokuty uložené za přestupek v provozu na pozemních komunikacích. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě nebyla žádná pochybení tohoto druhu zjištěna.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu