ECLI:CZ:US:2014:3.US.3001.14.1
sp. zn. III. ÚS 3001/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Hany Nešpoříkové, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, 702 00 Ostrava, doručovací adresa: K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014 č. j. 66 Co 327/2014-41 a proti výroku II usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2014 č. j. 53 EXE 11310/2010-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve stručně odůvodněné ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2014, napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí v tam označeném rozsahu s odůvodněním, že tato rozhodnutí v nákladových výrocích porušují její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím okresního soudu v té části jeho výroku, jíž stěžovatelce nepřiznal vůči oprávněnému právo na náhradu nákladů řízení spojených s částečným odložením provedení exekuce a s jejím částečným zastavením. Podle jejího názoru k takovému rozhodnutí nebyl důvod za situace, v níž stěžovatelka je nucena podávat návrhy na částečné zastavení exekucí, neboť proti jejímu manželovi je vedena celá řada exekucí a soudní exekutoři vždy postihují i její majetek, i když stěžovatelka má již od roku 1994 s manželem zrušené a vypořádané společné jmění manželů, takže důchod i peníze na účtu jsou již jen jejím výlučným majetkem.
Návrhu stěžovatelky na částečné odložení a zastavení exekuce tak bylo sice okresním soudem vyhověno, přesto náklady s tímto řízením spojené jí nebyly přiznány. Stěžovatelka takové rozhodnutí, spojené s aplikací ustanovení §150 o. s. ř., vnímá jako zjevnou nespravedlnost, resp. jako porušení svého práva na spravedlivý proces.
II.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 4. 2014 č. j. 53 EXE 11310/2010-34 nařízenou exekuci srážkami z důchodu manželky povinného Ing. Dalibora Nešpoříka a přikázáním pohledávky z jejího účtu vedeného u České spořitelny a. s. částečně zastavil (výrok I) a žádnému z účastníků řízení ani soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení spojených s jejím částečným odložením a částečným zastavením (výrok II).
Krajský soud v Ostravě potvrdil odvoláním napadený výrok usnesení okresního soudu v odstavci II a dále rozhodl, že oprávněná a manželka povinného nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud posoudil obsah rozhodnutí v napadeném rozsahu a v souvislosti s námitkami stěžovatelky o údajném porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Okresní soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení podrobně vysvětlil, z jakého důvodu bylo nutné návrhu stěžovatelky na částečné odložení a částečné zastavení nařízené exekuce na její majetek řízení vyhovět a exekuci zastavit. Okresní soud s odvoláním na ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů konstatoval, že u žádného z účastníků řízení nedovodil procesní zavinění na tomto rozhodnutí.
Krajský soud rozhodnutí okresního soudu v nákladovém výroku potvrdil. V souvislosti s námitkou stěžovatelky o nákladech, spojených s návrhem na částečné zastavení exekuce, kterou stěžovatelka opakuje i v nyní projednávané ústavní stížnosti, krajský soud konstatoval, že stěžovatelka má možnost domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup pověřeného soudního exekutora.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy, vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení §150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou, dovolující soudu zvážit, jestli rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, resp. jako v projednávané věci z procesního zavinění na částečném zastavení nařízené exekuce, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud svým v záhlaví citovaným rozhodnutím správně potvrdil nákladové rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s principy zakotvenými v Listině. Z jeho stručného, avšak dostatečného odůvodnění je zřejmé, jaké důvody jej vedly k tomu, že rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrdil s odkazem na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Rovněž v případě nákladů odvolacího řízení Ústavní soud žádné zjevné pochybení, které by svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti, neshledal. Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu