ECLI:CZ:US:2014:3.US.3048.14.1
sp. zn. III. ÚS 3048/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská tř. 21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2014 sp. zn. 3 To 116/2014 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2014 č. j. 2 T 236/2013-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 16. září 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že proti napadeným rozhodnutím nepodal dovolání, neboť dle jeho názoru nebyl dán žádný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a proto by podání dovolání bylo zcela zbytečné, neúčelné a vedoucí jen ke zvyšování nákladů řízení.
3. Ústavní soud musí nicméně zdůraznit, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Ústavní soud se přitom otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze pro podrobnosti odkázat. Výrok tohoto stanoviska pléna pak zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." Je tedy zjevné, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovy úvahy stran neúčelnosti podání dovolání na tomto závěru nemohou nic změnit. Pro úplnost však lze doplnit, že sám stěžovatel spatřuje neústavnost napadených rozhodnutí v existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry přijatými obecnými soudy. Takové pochybení je však obecně bráno jako spadající pod dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a Nejvyšší soud se námitkami, týkajícími se tzv. extrémního rozporu, zásadně zabývá (z poslední doby lze toliko pro ilustraci jmenovat např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014 sp. zn. 5 Tdo 717/2014 nebo ze dne 29. července 2014 sp. zn. 6 Tdo 739/2014).
4. Stěžovatel rovněž namítal existenci okolností ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odůvodňujících mimořádnou přípustnost jeho ústavní stížnosti i přes nesplnění výše uvedených podmínek. Takto mimořádný zásah Ústavního soudu měl být odůvodněn svévolným porušením stěžovatelových procesních ústavních práv. S tímto názorem však Ústavní soud nesouhlasí. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje pak s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.). Žádné obdobné okolnosti se však ve stěžovatelově případě neobjevily a případná tvrzená svévole obou obecných soudů mohla být efektivně napravena v řízení o dovolání. Ústavní soud tedy neshledal splnění podmínek pro projednání ústavní stížnosti.
5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu