ECLI:CZ:US:2014:3.US.316.14.1
sp. zn. III. ÚS 316/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., IČ 25610619, se sídlem Patočkova 1471/77, 169 00 Praha 6, Břevnov, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem Advokátní kanceláře Všetečka & partneři a spol. se sídlem Orlická 163, 500 03 Hradec Králové, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2013 č. j. 47 Co 304/2013-43, č. j. 47 Co 305/2013-42, č. j. 47 Co 306/2013-48, č. j. 47 Co 307/2013-42, č. j. 47 Co 308/2013-45, č. j. 47 Co 309/2013-44, č. j. 47 Co 310/2013-42, č. j. 47 Co 311/2013-43, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové pro údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností je napadán výrok rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že odvolací soud správně konstatoval, že v případě zpětvzetí žalob, kterými se stěžovatelka jako žalobkyně proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky domáhala úhrad dílčích nároků spočívajících v poskytnutých zdravotních službách, svým procesním postupem zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Rozhodování soudu o nákladech řízení (podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.) bere v úvahu zavinění účastníka řízení na zastavení řízení z ryze procesního hlediska. Odvolacímu soudu však stěžovatelka vytýká, že se nezabýval otázkou potřebnosti nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve sporu úspěch neměl.
V rozhodnutích odvolacího soudu stěžovatelka tak shledává "procesní exces", který prý má charakter "extrémního rozporu s principem spravedlnosti" a namítá, že krajský soud nevzal při svém rozhodování v úvahu skutečnost, že žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky má dostatečně velké právní oddělení, které je schopné zastupovat zdravotní pojišťovnu ve všech běžných právních věcech, u nichž, jako tomu bylo v předmětných sporech, jde jen o běžné spory z právních vztahů s poskytovateli zdravotních služeb. Podle názoru stěžovatelky tak nebyl žádný důvod k tomu, aby zdravotní pojišťovna byla zastupována (byť jediným) externím advokátem. I když v těchto sporech byly žalované zdravotní pojišťovně soudem přiznány náhrady nákladů řízení, jde v takových případech pouze o zisk zastupující advokátní kanceláře, nikoli zdravotní pojišťovny. Z výše vyložených důvodů bylo povinností odvolacího soudu rovněž zvážit, jestli náklady na zastoupení advokátem jsou ze strany žalované pojišťovny náklady účelně vynaloženými či nikoli.
V této souvislosti stěžovatelka argumentuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu v otázce ústavnosti náhrady nákladů právního zastoupení státu, či subjektů hospodařícími s majetkem státu, resp. státem zřízenými a na státní rozpočet určitým způsobem navázanými i jinak závislými (nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12, ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09, ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1453/09, ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 a ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12, všechny dostupné v internetové databázi NALUS).
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že napadenými usneseními Krajský soud v Hradci Králové změnil usnesení soudů prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelce jako žalobkyni uložil nahradit žalované pojišťovně k rukám jejího zástupce náklady řízení ve stanovené výši a současně stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované i stanovené náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a konstatoval, že procesní zavinění na zastavení řízení je výlučně na straně stěžovatelky.
III.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem a rozhodováním Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva obecným soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu aplikace tzv. jednoduchého práva, a to ani v případě, kdyby se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy neztotožňoval.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se krajský soud opřel o ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Soud v takovém případě zkoumá procesní zavinění účastníka na zastavení řízení. Posouzením zavinění se v předmětných věcech zabýval až odvolací soud, který dospěl k závěru, že důvodem zpětvzetí žaloby stěžovatelkou byl její jednostranný úkon, jímž dne 20. 5. 2013 započetla své pohledávky za žalovanou v celkové výši 734 655,32 Kč oproti pohledávce žalované za stěžovatelkou z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 733 097,34 Kč, kdy šlo o plnění žalované bez právního důvodu připsané na účet stěžovatelky dne 18. 2. 2013 bez věcné souvislosti se žalobním žádáním. Žalobní návrh tedy nebyl vzat zpět pro procesní chování žalované. Odvolací soud současně zdůraznil, že stěžovatelka použila pro započtení svých pohledávek odlišnou a nedopatřením vzniklou pohledávku žalované, přičemž její zavinění na zastavení řízení je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela jednoznačné.
Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že krajský soud v rozporu s jí namítanou judikaturou Ústavního soudu nezvažoval účelnost nákladů vynaložených žalovanou zdravotní pojišťovnou na zastoupení advokátem, neboť ten sice stručně, ale jasně v odůvodnění svých usnesení vyložil, že za účelně vynaložené náklady žalované považuje náklady právního zastoupení, které v odůvodnění předmětných usnesení jednotlivě specifikoval a vyčíslil.
Ústavní soud proto neshledal odkazy stěžovatelky na závěry uvedené v jí uvedených nálezech Ústavního soudu za případné a aplikovatelné i v projednávané věci. Přihlédl přitom též k tomu, že ačkoliv to stěžovatelka popírá, její postup, jímž se proti žalované domáhala zaplacení údajně dlužných částek s příslušenstvím vždy jen jednotlivými žalobami, se jeví být účelový, vedený úmyslem získat tímto způsobem na úkor žalované přisouzené náklady řízení.
Ústavní soud považuje za vhodné dále připomenout, že povinnost k náhradě zaviněných nákladů plní též funkci preventivní a sankční. Přístup k soudnímu řízení bez jakýchkoli výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání, zbytečného či svévolného souzení. Právě proti takovým případů by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně.
Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelce, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Odvolací soud svůj závěr, že náklady právního zastoupení v dané věci nelze považovat za náklady nepotřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, řádně odůvodnil, a proto jej nelze označit za svévolný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11, podle nějž nelze označit postup krajského soudu za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu