ECLI:CZ:US:2014:3.US.3192.13.1
sp. zn. III. ÚS 3192/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Milanem Chrudinou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo nám. 159/10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013 č. j. 13 Co 236/2013-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o úpravě styku otce s nezletilými.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě změnil (k odvolání matky nezletilých) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 21. 2. 2013 č. j. 0 P 253/2010-155 tak, že jinak upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilými T. a B. V odůvodnění uvedl, že při stanovení četnosti a rozsahu styku otce s dětmi bylo nutno zohlednit jak možnosti a schopnosti jejich matky řádně plnit rozhodnutí soudu o styku, tak i zájem dětí na zajištění stability poměrů; na místě tudíž bylo, aby styk otce s nezletilými byl upraven v pravidelných intervalech. Požadavku otce na styk o jarních, letních a vánočních prázdninách soud plně vyhověl a rozporu mezi rodiči nebylo podle něj o styku v prvním týdnu v měsíci na dobu od pátku do neděle. Úprava styku "přes týden" však nepřicházela v úvahu s ohledem na práci obou rodičů ve směnném provozu, neboť pro nastolení určité vyváženosti nelze po matce nezletilých spravedlivě požadovat, aby "veškeré své povinnosti přizpůsobila výkonu otcova práva na styk s dětmi, ač jí s tímto vznikají nemalé potíže, a otce v tomto ohledu nestíhaly žádné následky".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po změně rozhodnutí odvolacím soudem mu fakticky zůstala možnost stýkat se s nezletilými pouze o jarních, letních a vánočních prázdninách, neboť styk v průběhu týdne upraven nebyl a styk v prvním týdnu v měsíci říjnu a listopadu (2013) nemůže z pracovních důvodů realizovat vůbec; obdobně tomu bude i v letech následujících. Uvádí, že by neměl výhrady proti tomu, aby nebyl upraven styk s nezletilými v průběhu týdne, pokud by toto omezení bylo kompenzováno možností stýkat se s nimi v odpovídající míře o víkendech, jak bylo původně určeno rozsudkem soudu prvního stupně. Podle stěžovatele odvolací soud zohlednil toliko možnosti a schopnosti matky, aniž by přihlédl k možnostem a schopnostem jeho, pakliže nebude v mnoha případech pro specifickou pracovní dobu schopen styk s dcerami uskutečnit (případně jen omezeně), čímž byl v právu zaručeném v čl. 32 odst. 4 Listiny omezen.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 32 odst. 4 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž tomu odpovídající nárok uplatnil (o úpravu styku s nezletilými dětmi). Proto nadále jde o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že byl omezen v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby "správné" podústavní právo, a jeho závěrům o rozsahu styku stěžovatele s nezletilými - jež přijal s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti a maje na zřeteli zájem nezletilých dětí (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte) na stanovení rozumného režimu a pravidelnosti styků s jejich otcem - nelze nic zásadního vytknout.
Má-li stěžovatel za to, že nová úprava jeho styku s nezletilými, k níž soud přistoupil, jej omezuje ve výkonu rodičovských práv, pomíjí, že tak soud učinil nejen s ohledem na možnosti a schopnosti matky, ale právě s ohledem na zájem nezletilých ve smyslu zajištění stability jejich poměrů.
K jinému hodnocení zejména "vhodného rozsahu styku" (jehož se stěžovatel dovolává též s poukazem na možnost realizovat předání a vyzvedávání dětí případně třetí vhodnou osobou), není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby sám měl za to, že je k dispozici i řešení jiné, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - hodnocení této otázky vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným. Jinými slovy, stěžovatelova oponentura odvolacímu soudu nemůže představovat než spor o správnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu