ECLI:CZ:US:2014:3.US.3202.13.1
sp. zn. III. ÚS 3202/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci II, Chrastavská 273/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 6 Tdo 464/2013, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 8 To 71/2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 52 T 1/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že jednal s úmyslem eventuálním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, měl být obžaloby z trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku zproštěn. Má za to, že jeho jednání mělo být obdobně jako v případě odsouzeného J. H. posouzeno jako účastenství ve formě pomoci na zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §173 odst. 1 tr. zákoníku, event. podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Připomíná též, že od počátku přípravného řízení vypovídal konzistentně, znalkyně PhDr. Jindřiška Lejsková jej označila za osobu "se submisivní povahou, která dokáže konat pod cizím vlivem a v rámci vyhrocené situace mohlo být jeho chování ovlivněno stresem", a podle svědkyně Růženy Gáborové "není násilné povahy", přičemž dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že tyto okolnosti nedocenily a uvěřily výpovědi spoluobviněného L. L., který se rozhodl vypovídat až po provedení ostatních vyšetřovacích úkonů, zejména výpovědi svědků, a o němž platí, že je impulzivní, má sklony k agresivnímu jednání (viz znalecký posudek a výpověď svědkyně R. Gáborové), v minulosti provozoval bojová umění a v provedení útoku mu nebránilo ani již zhojené zranění ruky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dál jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Obecné soudy se na argumentované bázi vypořádaly i se stěžovatelovými námitkami ohledně subjektivní stránky trestného činu [úmyslu eventuálního ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], resp. míry jeho podílu na následku spočívajícího v úmrtí poškozeného; v podrobnostech lze připomenout zejména str. 14-17 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 usnesení odvolacího soudu.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu