ECLI:CZ:US:2014:3.US.3259.12.1
sp. zn. III. ÚS 3259/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Heleny Hůrkové, zastoupené JUDr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 29 Co 229/2012 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 26 C 90/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její obchodněprávní věci.
Okresní soud Praha - západ (poté, co mu usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3236/2011 byla věc vrácena k dalšímu projednání se závazným právním názorem, že předmětná žaloba je projednatelná) vyhověl žalobkyni (ČSOB Leasing, a. s.) a přiznal jí proti stěžovatelce 16 833,04 Kč s příslušenstvím z titulu "vypořádání leasingu". K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyhověly žalobě, ačkoli v ní žalobkyně nevylíčila dostatečným způsobem rozhodný skutek a ani řádně nespecifikovala nárok. Způsob vyčíslení škody (na základě rozdílu mezi účetní hodnotou motorového vozidla ke dni ukončení leasingu a cenou, za kterou bylo toto vozidlo žalobkyní prodáno třetí osobě) je podle jejího názoru v rozporu nejen se zákonem, nýbrž i s ujednáním čl. 4.4.4 uzavřené leasingové smlouvy; toto ujednání je nadto absolutně neplatné pro kolizi s ustanovením §574 odst. 2 občanského zákoníku, neboť by se na jeho základě vzdávala práv, jež by jí v budoucnu mohla vzniknout. Obecné soudy se ve svých skutkových zjištěních opíraly o listinné důkazy, které neměly žádnou vypovídací hodnotu, a přiznaly žalobkyni náhradu škody podle neplatného smluvního ujednání, již si sama způsobila, čímž pak podle stěžovatelky porušily výše uvedená ustanovením Listiny a Ústavy.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Dovolává-li se stěžovatelka porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. jejího čl. 4 odst. 1 (a obdobné platí rovněž o zbývajících dovolávaných ustanoveních), zjevně platí, že identifikace takového porušení je v daném kontextu myslitelná toliko tehdy, pokud by bylo seznatelné porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Přestože z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak případně neučinily "správně", nemůže bez dalšího vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde přitom nejde očividně.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelky, jež v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění - oproti očekávání stěžovatelky - dospěly ke konečným skutkovým závěrům.
Již jen nad tento rozhodný rámec a stěžovatelce na vysvětlenou se sluší ve vztahu k jednotlivým stěžovatelčiným námitkám zaznamenat, že otázkou dostatečnosti skutkových tvrzení stěžovatelky se věnoval Nejvyšší soud v kasačním usnesení sp. zn. 23 Cdo 3236/2011, ve kterém (s odkazem na závěry vyslovené jím v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1089/2000) konstatoval, že v projednávané věci žalobkyně dostatečným způsobem vymezila předmět řízení tak, že jde o nárok specifikovaný v položce C4 tzv. konečného vyrovnání; odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu přitom obsahuje výčet jednotlivých položek, na jejichž základě byla sestavena žalovaná částka; skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým tak žalobkyně učinila nemůže být sama o sobě v kontextu dané věci jakkoli ústavněprávně relevantní. Dovolává-li se potom stěžovatelka neplatnosti ujednání čl. 4.4.4 předmětné leasingové smlouvy s odkazem na ustanovení §574 odst. 2 občanského zákoníku, nikterak tento argument nekonkretizuje, a ani z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, jakých práv by se tímto ujednáním měla předem vzdávat (v napadeném článku se smluvní strany nevzdávají práv, nýbrž si sjednávají sankce). Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nadto nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku v řízení před nimi vznesla, a proto je - nadto - v řízení o ústavní stížnosti nepřípustnou.
Je tak namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Na základě předestřených zjištění proto přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu