ECLI:CZ:US:2014:3.US.3277.13.1
sp. zn. III. ÚS 3277/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Jandové, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013 č. j. 29 Cdo 4598/2010-130, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2010 č. j. 6 Cmo 117/2009-91 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2009 č. j. 40 Cm 42/2006-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 26. 10. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní a jinou právní ochranu.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě proti JUDr. Evě Janíkové, správkyni konkursní podstaty úpadce Milana Jandy (manžela stěžovatelky), na vyloučení věcí - konkrétních nemovitostí v k. ú. Frenštát pod Radhoštěm (dále jen "předmětné nemovitosti") ze soupisu konkursní podstaty (dále též jen "soupis") rozhodnuto tak, že se tato žaloba zamítá a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 558 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 021,40 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o stěžovatelčině dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastaveno podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z důvodu nedostatku funkční příslušnosti k jeho projednání, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že rozsudkem pro uznání Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 3. 2005 č. j. 7 C 191/2001-132 bylo k žalobě správce konkursní podstaty (dále též jen "správce") shora označeného úpadce vypořádáno společné jmění, které zaniklo na základě prohlášení konkursu na majetek
úpadce - jejího manžela, a to tak, že jí byly přikázány do výlučného vlastnictví jednak movité věci v celkové hodnotě 24 150 Kč (výrok I), jednak předmětné nemovitosti v hodnotě 1 000 000 Kč, na kterých vázlo zástavní právo (výrok II), a jednak dluh vůči Zdeňku Pavlátovi ve výši 230 510 (výrok III), přičemž jí (stěžovatelce) bylo uloženo na úplné vypořádání podílu zaplatit částku 396 820 Kč (výrok IV). Vzhledem k tomu byly předmětné nemovitosti vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty. Následně správce učinil výzvu podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), kterou - s ohledem na to, že poukázala na její nedostatky - opakoval a doplňoval. Protože poté nesložila cenu zastavených nemovitostí ve prospěch konkursní podstaty (jež v první výzvě nebyla uvedena), a ani nevyplatila zajištěné pohledávky (požadované v nesprávných částkách), byly předmětné nemovitosti znovu zapsány do soupisu.
5. Proti tomu se stěžovatelka bránila podáním vylučovací žaloby, soud prvního stupně však vyšel z toho, že výzvy správce obsahují ve svém celku náležitosti podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, přičemž neakceptoval její názor, že vyplacením vypořádacího podílu do podstaty došlo fakticky ke zpeněžení nemovitostí, a (v důsledku toho) i k zániku zástavních práv. Měl za to, že opakované zapsání do soupisu konkursní podstaty (prvně z důvodu, že byly součástí společného jmění manželů, podruhé proto, že nesplnila zmíněnou výzvu) zákon o konkursu a vyrovnání v tehdy platném znění nevylučuje. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že poskytnuté plnění do konkurzní podstaty z titulu vypořádání společného jmění manželů nelze považovat za zpeněžení podstaty spojené se zánikem zástavních práv podle §28 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání a že zmíněný opakovaný zápis možný je.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že tvrzení Nejvyššího soudu o předvídatelnosti postupu správce není případné, neboť v době vypořádání neexistovalo žádné soudní rozhodnutí stran toho, zda lze opakovaně zapsat tutéž věc do soupisu a jak postupovat vůči manželovi úpadce, který do konkursní podstaty jejich hodnotu nebo její část již vyplatil. Poukázal-li dovolací soud na skutečnost, že ve věci vypořádání společného jmění manželů bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, stěžovatelka upozorňuje, že uznání z její strany bylo provedeno pod vlivem Okresního soudu v Novém Jičíně, který prý tvrdil, že správce předmětné nemovitosti vyloučí ze soupisu majetku konkursní podstaty a zástavní právo vymaže z katastru nemovitostí, a nikoliv proto, že by jí jiné řešení nezbývalo. Otázkou přitom dle stěžovatelky je, zda částka, kterou do konkursní podstaty zaplatila, jí má být po zpeněžení věci ve veřejné dražbě vrácena, resp. zda do konkursní podstaty "jdou" dva příjmy z téže věci, či nikoliv. Upozorňuje, že v důsledku zpeněžení věci ve veřejné dražbě o tuto věc přijde, ač ji nabyla v rámci vypořádání společného jmění manželů.
7. Dále pak stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Novém Jičíně vzal hodnotu předmětných nemovitostí, oceněných částkou 1 000 000 Kč, jako výchozí se vším, co tuto hodnotu tvořilo, přičemž v ocenění měly být zahrnuty všechny vlivy zvyšující i snižující hodnotu věci, jako jsou např. zástavy. Následně shrnuje, že došlo-li k soudnímu vypořádání společného jmění manželů, pak v tomto řízení byla vypořádána celá masa zaniklého společného jmění, a to včetně pohledávek, závazků i práv zástavních věřitelů, neboť se jednalo o vypořádání v rámci konkursního řízení, a tvrdí, že toto vypořádání je konečné a má - podobně jako zpeněžení při veřejné dražbě - za následek zánik zástavních práv. Argumentuje tím, že proč by jinak měla vědomě převzít část majetku, kterou finančně vypořádá ve prospěch konkursní podstaty, a vystavit se tím situaci, kdy má čelit výzvě podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání (a o věci již jednou nabyté, resp. zaplacené v rámci soudního vypořádání znovu přijít).
8. Stěžovatelka rovněž odmítá výtku dovolacího soudu, že v dovolání nespecifikovala, jakou obsahovou náležitost měla výzva správce konkursní podstaty postrádat, přičemž poukazuje na svá podání adresovaná jak tomuto správci, tak soudům nižších stupňů, a uvádí, že trvá na svých tvrzeních, že výzva nemohla založit oprávnění správce k zápisu předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty, s tím, že je třeba posuzovat každou jednotlivou výzvu, a nikoliv, zda tyto dohromady splňují náležitosti právního úkonu, jež zákon stanoví. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká i jeho závěr, že mu nepředložila k řešení žádnou otázku zásadního právního významu, a tvrdí, že danou otázku uvedla ve svém dovolání na třech místech, a současně mu vytýká, že přes tento svůj závěr otázku opakovaného zápisu téhož majetku do soupisu konkursní podstaty ve svém rozhodnutí řešil. Výsledkem však má být pouze bezobsažná neodůvodněná argumentace v podobě odkazu na jiná rozhodnutí, která v době podání první žaloby dne 9. 10. 2006 neexistovala nebo která se posuzované věci netýkají, anebo dokonce svědčí její argumentaci (konkrétně zřejmě má jít o rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1908/98). Nesouhlasí s argumentem obecných soudů, že opakovaný zápis zákon nezakazuje (eventuálně že to zákon neuvádí, a tedy dovoluje), přičemž namítá, že pokud by byl takový postup dovolený, tak by zákon jistě podrobně upravil a stanovil podmínky, za kterých by to bylo možné učinit. Z tohoto důvodu stěžovatelka nepovažuje napadená soudní rozhodnutí za řádně odůvodněná.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných ve formě nálezu.
11. Stěžovatelka v prvé řadě vyslovuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku, zda lze tentýž majetek opakovaně zapsat do soupisu konkursní podstaty, přičemž jim vytýká, že svůj právní názor řádně neodůvodnily. Pro upřesnění Ústavní soud uvádí, že sporná právní otázka spočívá v tom, zda bylo možné předmětné, zástavním právem zatížené nemovitosti, jež byly zapsány v soupisu z důvodu, že tvořily společné jmění stěžovatelky a jejího manžela coby úpadce, znovu zapsat do soupisu poté, co tyto byly v rámci vypořádání společného jmění manželů soudem přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatelky a ta, ač byla podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání k tomu správcem vyzvána, nevyplatila ve stanovené lhůtě ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky, resp. ve stejné lhůtě nesložila cenu zastavených věcí.
12. Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy při řešení výše uvedené právní otázky vycházely v prvním kroku z toho, že vypořádání společného jmění manželů nemá za následek zánik zástavního práva v "mimokonkursních poměrech", přičemž neshledaly důvod, proč by tomu tak mělo být jinak v případě, kdy k tomuto vypořádání dojde v rámci konkursu. V tomto bodě vycházely mj. z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení ze dne 29. 10. 2008 č. j. 29 Cdo 716/2007-78, které bylo vydáno v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 10 C 220/2008-23, v němž se stěžovatelka domáhala, aby správci konkursní podstaty bylo uloženo podat návrh na výmaz zástavních práv váznoucích na předmětných nemovitostech. Ústavnost uvedeného rozhodnutí i předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů byla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který však - jak patrno z usnesení ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 336/09 - žádné pochybení neshledal.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v řízení před obecnými soudy, proti tomuto názoru argumentuje tím, že vypořádání společného jmění manželů je obdobou zpeněžení věci ve veřejné dražbě (§27 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Bližší argumentaci, proč by tak tomu mělo být, resp. proč je závěr obecných soudů, který tomuto právnímu názoru nepřisvědčil, vadný, a to natolik, že nemůže z hlediska ústavnosti obstát, však ústavní stížnost postrádá. Ústavní soud by nemohl dát za pravdu stěžovatelce ani co do věcné správnosti jí zastávaného právního názoru, a to s ohledem na rozdílnou povahu, resp. smysl a účel těchto (stěžovatelkou na roveň stavěných) institutů. Usuzuje-li stěžovatelka jinak na základě toho, že v rámci vypořádání společného jmění manželů poskytla plnění v penězích, toto je sice obvyklým, nikoliv však nezbytným znakem vypořádání, přičemž Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by měla být otázka zániku zástavních práv řešena v závislosti na tom, jakým způsobem bude vypořádání provedeno, konkrétně zda bude (shodou okolností) třeba provést finanční dorovnání, či nikoliv.
14. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že k zániku zástavních práv na předmětných nemovitostech nedošlo, a tedy že tyto nemovitosti (nadále) zajišťovaly pohledávky vůči úpadci, byla stěžovatelka - nyní coby jejich výlučná vlastnice - vyzvána na základě ustanovení §27 odst. 5 věty první zákona o konkursu a vyrovnání správcem konkursní podstaty důvodně, aby vyplatila zajištěné pohledávky nebo aby složila cenu předmětných nemovitostí, a protože dané výzvě nevyhověla, nezbylo správci než tyto věci (znovu) zapsat do soupisu (§27 odst. 5 věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání).
15. Ústavní soud k tomu musí poznamenat, že situace, ve které se stěžovatelka ocitla, je politováníhodná. Její příčinu však nutno hledat nikoliv v napadených soudních rozhodnutích, ale ve způsobu vypořádání společného jmění manželů, jež bylo provedeno rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (pro uznání) ze dne 23. 3. 2005 č. j. 7 C 191/2001-132. Výsledek daného soudního řízení byl (dle všeho) ovlivněn tím, že stěžovatelka mylně předpokládala, že v důsledku vypořádání společného jmění manželů dojde k zániku zástavních práv na předmětných nemovitostech, což se ovšem nestalo, a tedy tyto byly prakticky bezcennými. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (nepřímo) upozorňuje na nepředvídatelnost postupu obecných soudů (argumentuje totiž, že v době rozhodování o vypořádání neexistovalo žádné rozhodnutí, které by obdobnou věc řešilo), na straně druhé však ani příslušná právní úprava žádnou oporu pro stěžovatelkou zastávaný právní názor neposkytovala.
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje také nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily obsah výzvy správce podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, tedy že uzavřely, že daný úkon měl všechny náležitosti, které vyplývají z uvedeného ustanovení, neboť v něm mj. byla dostatečně specifikována alespoň jedna pohledávka za úpadcem, jejíž výše přesáhla hodnotu předmětných nemovitostí. V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že nelze posuzovat výzvy učiněné správcem konkursní podstaty (tj. výzvu ze dne 20. 3. 2006 a její doplnění ze dne 10. 5. 2006) dohromady, nýbrž samostatně. Argument, proč by tomu tak muselo být, však již ústavní stížnost neobsahuje, nadto otázka, za jakých okolností lze ten který úkon považovat za určitý, zjevně není ústavněprávní povahy, a tudíž nemá Ústavní soud - coby nikoliv "superrevizní" instance v systému obecné justice - žádný prostor k tomu, aby se jí mohl zabývat. To platí tím spíše, jestliže stěžovatelka ani netvrdí, že jí nebylo dostatečně zřejmé, co je po ní správcem žádáno, a proto že nemohla jeho výzvě vyhovět, ale (naopak) že právo na zaplacení ceny nemovitostí ve prospěch konkursní podstaty, jež bylo správcem uplatňováno, neexistovalo, protože zástavní právo na předmětných nemovitostech již zaniklo.
17. Ústavní soud nemůže ani přisvědčit stěžovatelčiným výhradám vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ten se oběma základními námitkami zabýval (to ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti sama potvrzuje), načež neshledal v jejich posouzení odvolacím soudem žádné pochybení, přičemž s poukazy na relevantní judikaturu vysvětlil, proč nelze v případě rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat, že by mělo po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolává-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1908/98, dlužno dodat, že v něm otázka zániku zástavních práv, o níž bylo výše pojednáno, řešena nebyla.
18. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu