ECLI:CZ:US:2014:3.US.3321.13.2
sp. zn. III. ÚS 3321/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Orálka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 708/36, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. června 2012 č. j. 25 C 84/2012-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 19 Co 316/2012-59 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 30 Cdo 2131/2013-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 1. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky a práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci zakotveném v čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal dne 1. března 2012 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu nemajetkové škody, způsobené výkonem veřejné moci, k níž připojil návrh na osvobození od soudních poplatků a bezplatné ustanovení zástupce. Napadeným usnesením obvodní soud rozhodl, že stěžovatel nedoložil splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, zejména neprokázal své reálné majetkové poměry a ani skutečnost, že není schopen opatřit si finanční prostředky prací, a proto stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce z tohoto důvodu zamítl. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo potvrzeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen " městský soud"), který se ztotožnil s názorem soudu nalézacího. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 4. února 2013. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dne 28. března 2013 dovolání k Nejvyššímu soudu. Dne 9. dubna 2013 byl vyzván usnesením obvodního soudu č. j. 25C 84/2012-66, aby ve lhůtě 15 dnů odstranil vadu podání spočívající ve skutečnosti, že dovolání nebylo podáno prostřednictvím advokáta. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 13. května 2013. Stěžovatel podal dne 15. května 2013 žádost České advokátní komoře o určení advokáta k poskytnutí právní pomoci v souvislosti s probíhajícím dovolacím řízením. Nejvyšší soud zastavil napadeným usnesením dovolací řízení, neboť v určené lhůtě nedošlo k odstranění vad a dovoláním se tedy meritorně nezabýval.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje ve svévolném výkladu provedeném obecnými soudy. Stěžovatel uvádí, že institut osvobození od soudních poplatků slouží k zajištění přístupu účastníků k soudu a s ním spjaté ochrany práv v případě nepříznivé materiální a sociální situace. Obecné soudy tak stěžovateli neumožnily využít prostředků, které mu zákonná úprava v tíživé situaci poskytuje, aby se mohl domoci svých práv, když posoudily jeho situaci nesprávně a formalisticky, a fakticky mu tak znemožnily přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž v daném řízení založily nerovnost mezi jeho účastníky. Stěžovatel dále uvádí, že vyměřená výše soudního poplatku byla zcela nepřiměřená, když se stala objektivní překážkou možnosti domoci se stěžovatelových oprávněných zájmů a jeho zaplacení by znamenalo ohrožení uspokojování nezbytných životních potřeb stěžovatele. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že též dovolací soud nereflektoval majetkové poměry stěžovatele, když pro zajištění advokáta stanovil lhůtu 15 dní a tímto postupem prakticky znemožnil stěžovateli, aby využil všech prostředků, které mu zákonná úprava v jeho tíživé situaci nabízí. Stěžovatel dále namítá, že soudní poplatek neměl být vůbec vyměřen s ohledem na fakt, že šlo o řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, jež je od soudního poplatku plně osvobozeno a tedy že se měl soud zabývat stěžovatelovou tíživou sociální situací pouze ve vztahu k otázce, zda mu má být ustanoven ve věci právní zástupce. Zároveň uvádí, že rozhodování České advokátní komory je nekonzistentní, když mu v řízení o dovolání nebyl určen advokát, zatímco v řízení o ústavní stížnosti se tak stalo i přes stěžovatelovu shodnou osobní a majetkovou situaci. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla alespoň zčásti podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je zčásti přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Za nejpodstatnější považuje Ústavní soud tu námitku, dle níž byla k opatření advokáta stěžovateli poskytnuta nepřiměřená, toliko patnáctidenní lhůta a k protiústavnímu zastavení dovolacího řízení došlo dříve, než bylo rozhodnuto o stěžovatelově návrhu na určení advokáta Českou advokátní komorou. Ústavní soud může stěžovateli sice přisvědčit v tom, že z ryze formálního hlediska došlo postupem Nejvyššího soudu, resp. soudu obvodního, k přinejmenším ohrožení stěžovatelova procesního postavení, a to jak příliš krátkou lhůtou, tak i zastavením řízení před rozhodnutím, resp. oficiálním obdržením rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta. Po zvážení všech okolností však Ústavní soud dospěl k závěru, že se tato procesní pochybení nijak významně neprojevila v reálném porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, a nelze je proto označit za neoprávněný zásah v materiálním smyslu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)], jenž by fakticky oslabil stěžovatelovo procesní postavení. Proto takové pochybení nemohlo založit opodstatněnost podané ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud totiž nehodnotí formální stránku věci, ale, tak jako v minulosti v obdobných případech, zejména celkovou dobu, kterou stěžovatel měl reálně k odstranění vad, jež stály v cestě meritornímu zahájení dovolacího řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2502/13 ze dne 19. 9. 2013). Při tomto hodnocení vzal Ústavní soud v potaz zejména tu skutečnost, že stěžovatel se na Nejvyšší soud obrací opakovaně, takže musí být s povinností o zastoupení advokátem velmi dobře srozuměn. V takovém případě měl stěžovatel k obstarání služeb advokáta čas ode dne 4. února 2013, tedy data doručení napadeného usnesení městského soudu. Vědomost o povinnosti advokátního zastoupení nakonec sám stěžovatel deklaruje v podaném dovolání. Přesto však stěžovatel podává žádost o určení advokáta dne 15. května 2013, tedy po upozornění na tuto vadu usnesením obvodního soudu č. j. 25 C 84/2012-66. Tato žádost však, i přes výše uvedenou stěžovatelovu zkušenost s řízením před Nejvyšším soudem, nesplňovala základní náležitosti, pročež jí rozhodnutím České advokátní komory ze dne 21. května 2013 č. j. 1351/13 nebylo vyhověno. V takové situaci nelze zastavení řízení ani stanovení patnáctidenní lhůty považovat za faktické porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelův procesní neúspěch lze připsat na vrub jedině jeho nebdělému procesnímu postupu, v němž mimo jiné ani nepožádal o prodloužení jím nyní vytýkané lhůty k obstarání advokátního zastoupení. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a soudní ochranu jeho práv.
8. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím musí Ústavní soud konstatovat, že pakliže stěžovatel podal dovolání, o němž nebylo vůbec rozhodováno věcně, ale dovolací řízení bylo zastaveno (a takový postup Ústavní soud neshledal protiústavním), nejedná se na straně stěžovatele o efektivní využití opravných prostředků. Proto je třeba na stěžovatelovo dovolání nahlížet jako kdyby podáno nebylo, a lhůta pro podání ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu (a rozhodnutí soudu prvního stupně), se odvíjí od okamžiku doručení rozsudku odvolacího soudu. Proto je třeba na ústavní stížnost v této části pohlížet jako na opožděně podanou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2502/13 ze dne 19. 9. 2013).
9. V části ústavní stížnosti, brojící proti nekonzistentnosti rozhodování České advokátní komory, je třeba ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost, neboť tento druh rozhodnutí může být předmětem soudního přezkumu ve smyslu ustanovení §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Teprve po vyčerpání uvedených procesních prostředků by se stěžovatel mohl obrátit na Ústavní soud. Nadto lze pouze poznamenat, že stěžovatelova žádost o určení advokáta byla Českou advokátní komorou zamítnuta pro nepředložení usnesení soudu, prokazujícího neustanovení advokáta obecnými soudy. Ústavní soud však advokáta pro řízení o ústavní stížnosti neustanovuje (viz k tomu podrobněji Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2007, s. 135 n.), což je také zřejmě důvod, proč byl stěžovateli advokát pro řízení o ústavní stížnosti určen.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nepřípustný a zčásti jako návrh opožděný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu