ECLI:CZ:US:2014:3.US.336.14.1
sp. zn. III. ÚS 336/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. M., právně zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská ul. 49/633, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012 sp. zn. 57 T 3/2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. 9 To 18/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013 č. j. 7 Tdo 1064/2013-78, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 24. 1. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") a spoluobviněný T. K. uznáni vinnými pod bodem ad I výroku o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zákona v souběhu s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, pod bodem ad II/1-5 výroku rozsudku pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v souběhu s pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, státní zástupkyně a dva z poškozených. Vrchní soud v Praze z podnětu všech podaných odvolání rozsudkem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 9 To 18/2013 napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně obou obviněných podle 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými pod bodem ad I výroku o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, pod bodem ad II/1,3-5 výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku a pod body ad II/1-5 výroku zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Za to odsoudil stěžovatele podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Po skutkové stránce spočívalo jednání obviněných v podstatě v tom, že v letech 2008 a 2009 v šesti případech, po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti, v podvodném úmyslu se záměrem vylákat majetkový prospěch neoprávněně převedli ke škodě ve výroku o vině uvedených poškozených vlastnické právo k jejich nemovitostem na jiné osoby. Postupovali tak, že obviněný T. K. opatřil padělanou plnou moc, kterou vlastníci nemovitostí zdánlivě zmocňovali osobu J. Kubalíka k uzavření darovacích smluv na předmětné nemovitosti, a opatřil tuto plnou moc padělanou notářskou ověřovací doložkou, tyto doklady předložil v notářské kanceláři v Berouně stěžovateli. Stěžovatel s vědomím skutečného stavu věci, neboť znal osobně obviněného T. K. a věděl, že se vydává za J. Kubalíka, sepsal notářské zápisy o darovacích smlouvách, kterými poškození darovali předmětné nemovitosti jiným subjektům, přičemž obviněný T. K. zápisy podepsal jménem obdarovaných subjektů i jménem falešného zmocněnce J. Kubalíka, a následně stěžovatel tyto notářské zápisy společně s návrhy na vklad vlastnického práva doručil na příslušná katastrální pracoviště Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, který návrhům vyhověl. Trestným jednáním způsobili oba obvinění škodu ve výši cca 700 000,- Kč.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění, že shodnými námitkami se již zabýval také soud druhého stupně a stěžovatel tak dovolání, přitom mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako své odvolání. Dospěl dále k závěru, že námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby od počátku trestního řízení a oba soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ ve výpovědích poškozených, kteří všichni vypověděli, že své nemovitosti neměli v úmyslu prodávat ani darovat, k takovému úkonu nikomu ani plnou moc neudělili, osobu J. Kubalíka ani osoby obviněných neznají.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká nalézacímu soudu, že se dopustil jak pochybení ve skutkových zjištěních, tak procesních pochybení. Uvádí, že se jeho odsouzení zakládá na jediném přímém důkazu, a to na výpovědi svědka B. Holešanského, jehož hodnověrnost je prý neprokázána. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 a IV. ÚS 260/09, s nimiž jsou prý napadená rozhodnutí obecných soudů v rozporu.
V doplněném podání ze dne 12. 3. 2014 stěžovatel žádal o postup dle §39 zákona o Ústavním soudu a dále navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Součástí tohoto podání je i návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření proti postupu Městského soudu v Praze ve vykonávacím řízení a proti tomuto postupu podává navíc ústavní stížnost, kde navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že Městský soud v Praze tím, že ve vykonávacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 57 T 3/2012 o žádosti stěžovatele o odložení výkonu trestu odnětí svobody ze dne 27. 12. 2013 nerozhodl usnesením podle §322 odst. 1 trestního řádu, jakož i tím, že doposud nerozhodl o žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody ze dne 19. 12. 2013, porušil ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze, aby v porušování tohoto ústavně zaručeného základního práva stěžovatele pokračoval.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost ze dne 24. 1. 2014 byla podána včas oprávněným stěžovatelem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V rámci doplněného návrhu stěžovatelem ze dne 12. 3. 2014 je Ústavní soud oprávněn přihlédnout jen ke skutečnostem doplňujícím již podanou ústavní stížnost, neboť návrhy uvedené pod body III a IV doplnění ústavní stížnosti nesplňují náležitosti ústavní stížnosti podle §72 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal svoji příslušnost pro projednání zde stěžovatelem uvedených tvrzení.
IV.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. ř. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly obecné soudy k přiléhavému závěru o spáchání inkriminovaných skutků, bez zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. Znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou se však, jak již bylo výše zdůrazněno, obecné soudy dostatečně vypořádaly. Na odůvodnění napadených rozhodnutí, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, lze pro stručnost odkázat. Všechny tyto závěry jsou stěžovateli známé.
Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v této věci, ve které se navíc shodují závěry soudů všech tří stupňů (krajský, vrchní, Nejvyšší soud). Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by dodal, neboť žádnou z uvedených závad z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivý proces a vedení dokazování v trestním řízení neshledal.
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Proto byly odmítnuty i akcesorické návrhy spojené s ústavní stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu