ECLI:CZ:US:2014:3.US.3375.13.1
sp. zn. III. ÚS 3375/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Vrátné, zastoupené JUDr. Yvonou Malířovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2013 č. j. 37 Co 199/2013-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 5. 11. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v řízení před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") jako soudem odvolacím, resp. jeho jednáním a samotným rozhodnutím, došlo k porušení čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení zaplatí stát (§83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2013 č. j. 24 P 40/2012-56 byl zamítnut návrh Leoše Hrdličky, otce nezletilých Ludmily Hrdličkové a Lukáše Hrdličky, na snížení výživného, jež bylo stanoveno rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 2. 2011 č. j. 24 Nc 136/2010-17 ve výši 1 700 Kč pro každé z dětí (výrok I), dále jím byl upraven styk otce s nezletilými (výrok II) a také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení (výrok III).
4. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání otce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změněn tak, že se výživné na nezletilé děti snižuje od 1. 8. 2011 na částku 800 Kč pro každé z dětí, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vyšel z toho, že od poslední úpravy výživného poklesly příjmy otce na polovinu a vznikla mu další vyživovací povinnost k nezletilému Leopoldu Hrdličkovi, načež dospěl k závěru, že otec není schopen platit výživné v původně stanovené výši a že jeho schopnostem a možnostem odpovídá výživné ve výši nově stanovené.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka (jako matka nezletilých dětí) popisuje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž mj. zmiňuje, že otec požadoval snížení na částku 1 000 Kč na každé z dětí, a to až od 1. 12. 2012, a svůj návrh odůvodnil špatným zdravotním stavem a vznikem další vyživovací povinnosti k nezletilému Leopoldovi. Dále uvádí, jaké důkazy ve věci snížení výživného byly provedeny a co otec i ona v soudním řízení tvrdili. Následně krajskému soudu vytýká, že řádně nezjistil poměry a životní úroveň obou rodičů, nezabýval se tím, jakých příjmů by mohl otec dosáhnout vzhledem ke svým schopnostem a možnostem, nezohlednil změnu poměrů na její straně, ačkoliv došlo k poklesu životní úrovně v důsledku snížení rodičovského příspěvku na polovinu, a nezabýval se ani poměry nezletilých dětí, konkrétně skutečností, že nezletilá Ludmila nastoupila do mateřské školky a jí (stěžovatelce) tak vznikly další náklady.
6. Jde-li o výdělkové možnosti otce, stěžovatelka upozorňuje, že soudu prvního stupně byl předložen doklad o ukončení pracovního poměru podle §49 zákoníku práce, aniž by v něm byl uveden důvod. Krajský soud však konstatoval, že k ukončení pracovního poměru došlo ze zdravotních důvodů, čímž jen převzal otcovu verzi. Krajský soud ani nevysvětlil, jakým způsobem jsou omezeny otcovy výdělkové možnosti, přičemž z lékařské zprávy praktické lékařky vyplývá, že otec od roku 1996 opakovaně trpí bolestmi zad, a proto docházel na rehabilitaci, neurologii a ortopedii, a že se mu doporučuje rekvalifikace a pravidelná odborná péče. Krajský soud se nezabýval rovněž tím, jaké práce by mohl konat, zda se rekvalifikoval, aby si zvýšil možnost dosažení vyššího výdělku, zda se někde ucházel o zaměstnání a jaká jsou doporučení odborného lékaře, a přesto vzal otcův zdravotní stav za prokázaný a jeho schopnosti a možnosti za objektivně zjištěné. Otec v odvolání tvrdil, že žádal o invalidní důchod již v roce 1999, ale odmítl riskantní operaci, a proto mu byla žádost zamítnuta, a tudíž je schopen vykonávat jen práci s řadou omezení, toto tvrzení však ničím nedoložil a krajský soud v této věci dokazování neprovedl.
7. Stěžovatelka se následně dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211) s tím, že stanovené výživné nekoresponduje s tam obsaženými závěry, tedy že právo na rodičovskou výchovu a péči je třeba vykládat tak, aby takové péči státní moc poskytovala ochranu. V této souvislosti poukazuje na dluh otce na výživném, který musela vymáhat exekučně, přičemž potřeby nezletilých nemohly být saturovány ani z její strany, neboť "nebylo z čeho". Jestliže krajský soud dospěl k závěru, že určitá výše výživného odpovídá majetkovým poměrům otce, a jestliže otec výživné neplatil, získal tím značnou výhodu, neboť po určitou dobu platil méně, než mohl a (podle rozsudku) měl, nebo neplatil vůbec, ona se přesto o děti musela starat podle svých schopností a možností. Další otázkou podle stěžovatelky je, kdo bude platit náklady exekuce vedené proti otci, která bude muset být zastavena. Upozorňuje, že povinný není schopen ani ochoten přispívat na nezletilé děti, přičemž krajský soud mu dal za pravdu, že činí správně, v důsledku čehož ovšem ona nemůže zajistit dětem vyžití ve volném čase, účast na hrách a oddechové činnosti. S ohledem na výše uvedené má za to, že byla porušena práva na rodičovskou výchovu a péči, právo dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj, a že bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti otce, již žádný opravný prostředek k dispozici nemá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jakým způsobem krajský soud zhodnotil skutečnosti, jimiž otec odůvodnil svůj návrh na snížení výživného, tedy že se jeho příjem snížil, a to v důsledku špatného zdravotního stavu, a že mu přibyla další vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Vzhledem k tomu, že se nejedná o skutečnosti, které by z hlediska §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině bylo možné označit za zjevně irelevantní, nelze krajskému soudu vytknout ani svévoli, jde-li o interpretaci a aplikaci uvedených ustanovení. Naopak ze skutečností, na které stěžovatelka poukazuje, tedy že otec měl na výživném dluh, to navíc z důvodu, že se jeho příjmy podstatně snížily a že se domáhala jeho úhrady prostřednictvím exekuce, nic podstatného z hlediska citovaných ustanovení, co by měl krajský soud zohlednit, vyvozovat nelze.
12. Otázkou pak zůstává, zda mohou z hlediska ústavnosti obstát skutkové závěry krajského soudu, tedy zda mezi nimi a provedenými důkazy nepanuje "extrémní nesoulad", který bývá zpravidla způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou v příslušných úvahách obecného soudu. Stran skutkového závěru o existenci další vyživovací povinnosti nic v ústavní stížnosti namítáno není, jde-li pak o závěr ohledně (špatného) zdravotního stavu otce, resp. o otázku, zda se nevzdal bez vážného důvodu svého předchozího zaměstnání, v tomto bodě krajský soud vyšel ze stěžovatelkou zmiňované lékařské zprávy, načež dospěl k závěru, že k ukončení pracovního poměru došlo z toho důvodu, že otec nemohl danou práci (řidiče) již dále ze zdravotních důvodů vykonávat. S ohledem na to, že krajský soud zmiňuje i zprávu úřadu práce, podle níž je otec registrován jako uchazeč o zaměstnání a řádně spolupracuje, lze vyvodit, že nedospěl ani k závěru, že by se otec vzdal nějaké jiné možnosti výdělku. Z výše uvedeného plyne, že příslušné skutkové závěry jsou podloženy konkrétními důkazy, přičemž stěžovatelka ve svém důsledku po Ústavním soudu požaduje, aby tyto důkazy sám znovu a s jiným výsledkem zhodnotil. To ovšem tomuto soudu nepřísluší (viz výše).
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze vyhovět ani návrhu stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu