ECLI:CZ:US:2014:3.US.3426.13.1
sp. zn. III. ÚS 3426/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jaroslava Sládka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 21 Cdo 3895/2012-183, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 23 Co 146/2012-143 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 11. 2011 č. j. 7 C 290/2010-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, v řízení před obecnými soudy se žalobce postupem podle §72 zákoníku práce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. 9. 2010, kterým měl stěžovatel ukončit pracovní poměr žalobce. Nalézací soud v souladu s argumenty žalobce došel k závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a stěžovatelem byl ve skutečnosti ukončen již dne 1. 6. 2010 okamžitým ukončením pracovního poměru ze strany žalobce, a žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ve svém rozhodnutí se prvně plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a dále se vyjádřil ke stěžovatelově námitce, podle níž měl žalobce danou situaci řešit žalobou na opravu potvrzení o zaměstnání ve smyslu §315 zákoníku práce, nikoli žalobou na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť žalobce sám přiznal, že jeho cílem je změna tzv. zápočtového listu. Krajský soud k tomu uvedl, že vzhledem k okolnostem případu nebylo možno žalobci upřít právo bránit se okamžitému zrušení pracovního poměru také žalobou podle §72 zákoníku práce, jelikož úkon ze dne 1. 6. 2010 byl do značné míry problematický, a pokud by soud v řízení o opravě potvrzení o zaměstnání vyřešil předběžnou otázku, kdy a jak skončil pracovní poměr, odlišně, žalobce by o možnost uplatnit u soudu neplatnost okamžitého ukončení pracovního poměru ze dne 1. 9. 2010 v důsledku prekluze přišel.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť napadený rozsudek neměl po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že právní závěry soudů jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích logický rozpor spočívající v tom, že ačkoli soudy došly k závěru o skončení předmětného pracovního poměru již ke dni 1. 6. 2010, přesto konstatovaly neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. 9. 2010. Jak stěžovatel uvádí, pokud pracovní poměr skončil ke dni 1. 6. 2010, nadále již netrval, a nemohl proto poté být, ať už platně nebo neplatně, rozvázán. Okamžité rozvázání pracovního poměru ze dne 1. 9. 2010 nemohlo mít žádné právní účinky, bylo nicotné a žaloba měla být zamítnuta. Tím, že soudy konstatovaly neplatnost předmětného právního úkonu, ačkoli měly konstatovat jeho nicotnost, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Další pochybení stěžovatel spatřuje v postupu Nejvyššího soudu, který se s uvedenými námitkami nijak nevypořádal.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že soudy posoudily jím učiněný právní úkon jako neplatný, ač byl (podle stěžovatelova názoru) ve skutečnosti nicotný. Po Ústavním soudu tedy žádá, aby přezkoumal správnost výkladu podústavního práva učiněného obecnými soudy a v případě, že se s tímto výkladem neztotožní, konstatoval porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší, přičemž i kdyby se Ústavní soud s učiněným výkladem a aplikací podústavních norem neztotožňoval, nebyl by to sám o sobě důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Ten by byl dán pouze tehdy, pokud by obecnými soudy učiněný výklad byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tím by totiž docházelo k dotčení základních práv účastníků. Ústavní soud nicméně tento extrémní rozpor v posuzované věci neshledává.
Ostatně názor, že okamžité ukončení pracovního poměru, který již neexistuje, je neplatným právním úkonem, nejenže nepředstavuje zjevný exces, nýbrž odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 ze dne 14. 11. 2013). Námitka stěžovatele je tedy lichá.
Vzhledem k citovanému rozsudku Nejvyššího soudu se nabízí otázka, zda soudy neměly podanou žalobu podřadit spíše pod ustanovení §80 občanského soudního řádu a žalobce vyzvat, aby doložil naléhavý právní zájem na požadovaném určení (podobně také např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 487/99 ze dne 30. 6. 1999 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1057/2006 ze dne 6. 3. 2007). Avšak ani připuštění žaloby podle §72 zákoníku práce v daném případě nepředstavuje takové pochybení, aby mohlo znamenat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Bylo ostatně na stěžovateli, aby tuto právní otázku nastolil v dovolání k posouzení Nejvyššímu soudu, což však neučinil, pouze (krom jiných námitek) nadále setrvával na názoru, že předmětný úkon nemůže být neplatný.
Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze spatřovat jisté pochybení v tom, že dovolací soud na argument, podle něhož není možno konstatovat neplatnost rozvázání již neexistujícího pracovního poměru, dostatečně nereagoval. Nelze nicméně přehlédnout, že stěžovatel v dovolání sám uvedl, že podstatu sporu spatřuje ve zcela jiných právních otázkách, přičemž Nejvyšší soud se s těmito otázkami přesvědčivě vypořádal. Námitka stran údajné nemožnosti konstatování neplatnosti daného právního úkonu byla navíc, jak z výše uvedeného vyplývá, zjevně bezpředmětná. Stěžovatelova ústavně zaručená práva tak nebyla ani tímto rozhodnutím porušena.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu