ECLI:CZ:US:2014:3.US.3463.13.1
sp. zn. III. ÚS 3463/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Hafta, zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2013 č. j. 7 Cmo 295/2013-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 14. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť v jeho vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek a práva legitimního očekávání na jeho ochranu ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") uložil na základě stěžovatelova návrhu žalovanému v původní věci (dále jen "vedlejší účastník") směnečným platebním rozkazem ze dne 17. dubna 2013 č. j. 17 Cm 20/2013-23 zaplatit do 8 dnů od doručení platebního rozkazu stěžovateli částku 100 000 Kč s úrokem 6 % od 1. ledna 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 333 Kč a náhradu nákladů ve výši 33 406,60 Kč. Vedlejší účastník podal proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu, v části týkající se náhrady nákladů řízení, odvolání. Tomuto odvolání Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") vyhověl napadeným usnesením a s odkazem na znění ustanovení §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud věc nesprávně posoudil, když nevzal v úvahu, že zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"), je předpisem speciálním k občanskému soudnímu řádu, a že předložení směnky k placení plní funkci kvalifikované výzvy k plnění ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Interpretace ustanovení §142a občanského soudního řádu ze strany odvolacího soudu je příliš formalistická, neboť tento měl přihlédnout k tomu, že stěžovatel výzvu vedlejšímu účastníkovi zaslal, byť opožděně až po zahájení řízení. Vedlejší účastník svou povinnost nesplnil ani po zaslání dodatečné výzvy a je tedy zřejmé, že ani na základě předžalobní výzvy by svůj závazek nesplnil. Dle stěžovatele tak jsou dány alespoň předpoklady pro aplikaci ustanovení §142a odst. 2 občanského soudního řádu, protože výše uvedené představuje okolnosti hodné zvláštního zřetele. Stěžovatel dále namítá porušení práva na předvídatelné rozhodnutí, když na jeho žádost soud posečkal s vydáním směnečného platebního rozkazu za účelem zaslání dodatečné výzvy vedlejšímu účastníkovi, avšak tento postup nakonec nebyl při rozhodování zohledněn. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro stěžovatelových námitek tvoří tvrzení, že v předmětném soudním řízení došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci ustanovení §142a občanského soudního řádu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace podústavního práva provedených obecnými soudy je výrazně limitována jeho funkcí soudního orgánu ochrany ústavnosti, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jeho úlohou totiž není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale zejména posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo v extrémním nesouladu s prováděným dokazováním nebo popírající samotnou existenci ústavně zaručených práv stěžovatele. Dále je nutné připomenout, že Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že z ústavněprávního hlediska je třeba považovat problematiku nákladů soudního řízení za podružnou, jež by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, k čemuž by mohlo dojít v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4229/12 ze dne 6. 6. 2013). K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
7. Ústavní soud tedy může toliko konstatovat, že vrchní soud se se stěžovatelem vznesenými námitkami v dostatečné míře zabýval a jeho závěry lze označit za racionální a dostatečně odůvodněné. Tento závěr platí zejména v klíčové otázce vztahu občanského soudního řádu a zákona směnečného a šekového. Dle Ústavního soudu nelze přisvědčit stěžovatelovu názoru, že vztah speciality posléze uvedeného zákona je v procesních otázkách nesporný. K vyřešení této vysoce odborné otázky jsou příslušné obecné soudy, přičemž nelze konstatovat, že by závěry vrchního soudu byly v rozporu s jejich ustálenou rozhodovací činností a tedy nepředvídatelné. Nakonec i stěžovatelem citované odborné dílo poukazuje na status speciality zákona směnečného a šekového toliko ve vztahu k hmotněprávním předpisům (zejména občanskému a obchodnímu zákoníku), a nikoliv k předpisům procesním, jakožto normám veřejného práva. Závěr vrchního soudu tak nelze označit za svévolný a nepředvídatelný. Toliko stěžovatelův nesouhlas se soudem zvoleným způsobem výkladu vztahu obou předpisů pak pochopitelně nemůže založit opodstatněnost podané ústavní stížnosti.
8. Pokud stěžovatel namítá, že vrchní soud nevzal v potaz "okolnosti hodné zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení §142a odst. 2 občanského soudního řádu, musí Ústavní soud připomenout svou již výše uvedenou zdrženlivost v nezasahování do výroků o nákladech řízení, která je navíc ještě výrazně posílena právě v oblasti zvažování "mimořádných okolností" konkrétního případu, k jejichž zvážení je zákonodárcem pověřen rozhodující obecný soud, který je s případem a jeho souvislostmi nejlépe seznámen a má tak nejlepší předpoklady pro spravedlivé vyřešení otázky "okolností hodných zvláštního zřetele". V tomto směru lze odkázat na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu k výkladu podmínek aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu, tedy ustanovení jazykově i obsahově obdobnému ustanovení §142a odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní soud může tedy přistoupit toliko k přezkumu toho, zda obecný soud nepostupoval zcela svévolně a své závěry racionálně odůvodnil. K tomu v projednávaném případě došlo a z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že vrchní soud neshledal v daném případě "okolnosti hodné zvláštního zřetele", kvůli kterým by měl od pravidla popsaného v ustanovení §142a odst. 1 občanského soudního řádu ustoupit.
9. Nakonec nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání, když soud na žádost stěžovatele posečkal se svým rozhodnutím, aby mu umožnil dodatečně zaslat výzvu k plnění vedlejšímu účastníkovi a následně tento postup ve svém rozhodnutí nezohlednil. K tomu je třeba uvést, že nalézací soud tuto skutečnost zohlednil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však věc posoudil odlišně a rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Neobstojí však z tohoto hlediska tvrzení stěžovatele o překvapivém či nepředvídatelném rozhodnutí, neboť jinak by soud vyššího stupně musel z hlediska předvídatelnosti při svém rozhodování zohledňovat procesní postup nalézacího soudu i v případě, že by s takovým postupem nesouhlasil, nebo jej dokonce považoval za protiprávní. Ani v tomto směru tedy Ústavní soud neshledal porušení principů spravedlivého procesu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu