ECLI:CZ:US:2014:3.US.3485.13.1
sp. zn. III. ÚS 3485/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Wiesława Bielaka, zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. listopadu 2010 č. j. 6 C 4/2006-648, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2011 č. j. 26 Co 153/2011-746 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 25 Cdo 4286/2011-828, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 18. 11. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a na ochranu zdraví podle čl. 31 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se jako žalobce domáhal náhrady škody v celkové výši 131 609 EUR, která sestává z náhrady za bolest (47 500 EUR), za ztížení společenského uplatnění (47 500 EUR), účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (5 500 EUR), z náhrady škody na lyžích a na oblečení (500 EUR) a z náhrady ztráty na výdělku (30 609 EUR). Podstatou námitek stěžovatele je postup obecných soudů při určení míry jeho spoluzavinění podle §441 obč. zák. Jinak je obsah soudních rozhodnutí stěžovateli znám a není třeba jej v otázkách výše rozsahu stanovených povinností žalované společnosti uvádět.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2006 č. j. 6 C 4/2006-92 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Tento rozsudek Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 9. 2007 č. j. 26 Co 172/2007-135 zrušil se závazným právním názorem, že odpovědnost žalované je dána podle §415 a 420 obč. zák. a že žalobce nese na vzniklé škodě spoluzavinění v rozsahu 80 %. Při novém projednání okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 2. 4. 2002 žalobce lyžoval na sjezdovce Javor II v Peci pod Sněžkou, v jejíž spodní části se za cca 1 m vysokou hromadou sněhu (mulda), která byla dobře viditelná a nepřekážela v lyžování, nacházela trychtýřovitá díra s kameny, zbytky betonu a vodou. Žalobce se v těchto místech pohyboval vyšší rychlostí, ve snaze vyhnout se srážce s jiným lyžařem muldu přeskočil a dopadl do vpusti za ní, přičemž utrpěl blíže specifikovaná těžká zranění. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované společnosti podle §420 obč. zák. za porušení povinnosti předcházet škodám ve smyslu §415 obč. zák., neboť jako provozovatel sjezdovky měla povinnost na nebezpečí odpovídajícím způsobem upozornit a místo zabezpečit tak, aby lyžaře neohrozilo. Žalobce ovšem nepřizpůsobil rychlost a styl jízdy terénu a v místě dojezdu sjezdové tratě, kde musel předpokládat větší hustotu provozu, se pohyboval rychlostí, která mu neumožnila bezpečně reagovat na pohyb ostatních lyžařů, a byl-li nucen reagovat na jízdu jiného lyžaře tím, že přeskočil vysokou sněhovou muldu, přispěl ke vzniku škody výraznou měrou neodpovědným chováním na sjezdovce; je proto dáno jeho spoluzavinění podle §441 obč. zák. v rozsahu 80 %.
3. K odvolání žalobce krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně částky 117 254 EUR s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částek 13 150,24 PLN, 10 369,725 PLN a 728,10 EUR změnil jej v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5,5% úrok z prodlení z 10 369,725 PLN od 3. 10. 2003 do 27. 5. 2009 a 728 EUR s 5,5% úrokem z prodlení z 66 EUR od 3. 10. 2003 do zaplacení, zrušil jej v zamítavém výroku ohledně 4 484 EUR s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odpovědnosti žalované provozovatelky lyžařského areálu a míře spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě zdůraznil, že zabezpečení nebezpečného místa na sjezdovce pouhým nahrnutím sněhové překážky bez barevného či mechanického vyznačení bylo nedostatečné. Žalobce však jako aktivní lyžař musel být srozuměn s tím, že na dojezdu lze očekávat větší hustotu lyžařů, pohyb osob bez lyží apod.; odpovídala-li by rychlost jeho jízdy těmto okolnostem, pak by při vyhýbání jinému lyžaři neskákal do míst, kam nevidí a kde je hromada navršeného sněhu, nýbrž by jako zkušený lyžař dokázal bezpečně zastavit kdekoli jinde na místě přehledném, proto škoda vzniklá na straně žalobce je výsledkem zejména jeho neodpovědného jednání na sjezdovce.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele - proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011 č. j. 26 Co 153/2011-746, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti žalované ve výši 115 898,64 EUR s příslušenstvím - zamítl; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2012) přípustné z hlediska posouzení otázky míry spoluzavinění lyžaře na vzniklé škodě na zdraví. V odůvodnění uvedl především, že soudy obou stupňů v dané věci dovodily, že žalobce si podstatnou měrou úraz přivodil sám tím, že jel nepřiměřenou rychlostí, ač si byl při svých zkušenostech vědom, že v posledním dojezdovém úseku lyžařské sjezdovky se dá předpokládat větší kumulace jiných lyžařů či osob. Jestliže žalobce utrpěl zranění při tomto stylu jízdy, kdy nebyl schopen bezpečně zvládnout situaci při hrozící srážce a kdy musel na náhlé vjetí jiného lyžaře do dráhy reagovat riskantním manévrem vjezdu do sněhové hromady, je správná úvaha odvolacího soudu o převažující míře spoluzavinění škody na jeho straně. Není přitom natolik rozhodující přesné určení, zda jeho rychlost byla přiměřená, jak v dovolání požaduje žalobce, neboť okolnost, že žalobce byl k tomuto jízdnímu manévru přinucen pohybem jiného lyžaře (sám v dovolání zdůrazňuje, že měl na reakci jen zlomek sekundy), je okolností na jeho straně, tj. jde o náhodu, která jej stíhá jako toho, komu se přihodila. Jestliže tedy jediným důvodem, proč vůbec žalobce projížděl sněhovou muldu, za níž se nacházel nebezpečný prostor, byla jeho (byť vynucená) reakce na pohyb jiného lyžaře, pak byl převažující příčinou pádu způsob jeho jízdy a okolnosti, které ji ovlivnily, nikoliv to, že nebezpečné místo nebylo označeno či ohrazeno; ani splnění povinnosti provozovatele vleku v tomto směru by zřejmě nemohlo zabránit tomu, aby žalobce, ve snaze vyhnout se srážce, do tohoto místa vjel. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za této situace nelze považovat míru účasti v rozsahu 80 %, jak ji dovodil odvolací soud, za nesprávně stanovenou, a s ohledem na výše uvedené závěry v této části dovolání zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř. Ve zbývající části bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
5. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel ve skutečnosti chtěl navrhnout zrušit i rozsudek Nejvyššího soudu, byť to v petitu ústavní stížnosti opomenul uvést. Při opačné intepretaci ústavní stížnosti by stěžovateli hrozilo odmítnutí ústavní stížnosti bez věcného přezkumu; byla by zde totiž aplikovatelná judikatura Ústavního soudu, podle níž musí být ústavní stížností napadeno poslední rozhodnutí obecného soudu, které věc meritorně (kvazimeritorně) přezkoumalo (což byl i případ nynějšího rozsudku Nejvyššího soudu), a to z důvodu právní jistoty (aby in eventum v téže věci neexistoval vedle sebe kasační nález Ústavního soudu a následně vydané rozhodnutí nižších obecných soudů v kontrapozici s předchozím opačným rozhodnutím soudu Nejvyššího). Zde Ústavní soud považoval za nutné postupovat v souladu s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004) k otázce interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá svou verzi události a opět polemizuje se závěry obecných soudů ohledně okolností vzniku škody, když se rozhodl, že střetu s jiným lyžařem zabrání bez brždění odbočením vlevo, kde neviděl nebezpečí. To však bylo skryto za muldou, kterou přeskočil. Následně se zřítil do velké díry, která byla hned za muldou, v těsné blízkosti sjezdové trati. Je přesvědčen, že soudy při svém rozhodování o odpovědnosti za škodu, kdy dokonce vyjádřily názor o "náhodě" při existenci závažného následku spočívajícího ve škodě na zdraví, mu neposkytly v rámci řízení ochranu jeho základních práv. On sám splnil zcela povinnost dle ust. §415 obč. zák. Své povinnosti však nesplnila společnost provozující sjezdovou trať určenou k lyžování (žalovaná, vedlejší účastnice). Neměl důvod, proč by se neodklonil vlevo, když vlevo neviděl žádnou signalizaci nebezpečí (předtím na této sjezdovce jezdil několik hodin). Toto nebezpečí, když mu jiný neznámý lyžař vjel do cesty, stěžovatel sám nevyvolal. Nelze připustit, aby bylo uzavřeno, že svůj díl na následku má i náhoda. Provozovatel sjezdové trati, který zde podniká, by měl nést plnou odpovědnost za stav sjezdovky a měl by plně předcházet podobným předvídatelným událostem. Ústavní soud konečně obdržel podání ze dne 19. 11. 2013 (doručené Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2013 z Polska) sepsané toliko stěžovatelem, a nikoli jeho advokátem. K tomuto podání nebylo možno přihlédnout; opačný postup (věcná reflexe tohoto podání ze strany Ústavního soudu) by značil v důsledcích obcházení institutu povinného zastoupení účastníka a vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. Pro úplnost přesto jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že obsah tohoto podání se ve své podstatě neliší od již dříve uplatněné argumentace stěžovatele.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl žalobcem před obecnými soudy, ve které byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz též sub 4), přičemž je třeba vycházet z té části rozhodnutí, která již byla ukončena v řízení před krajským soudem, protože proti ní nebylo dovolání přípustné, a dále z té části rozhodnutí dovolacího soudu, ve které bylo naopak dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připuštěno a bylo o něm meritorně rozhodnuto.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru na výklad obyčejného práva, a nikoli ústavních kautel spravedlivého procesu v mezích čl. 36 Listiny; co se týče porušení čl. 31 Listiny, návrh relevantní argumentaci postrádá zcela. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty (s výjimkou níže uvedenou sub 15), se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
10. Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Jako orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR ústavní soud respektuje příslušnost obecných soudů rozhodovat v rámci kautel práva na spravedlivý proces o právech stran sporu a vykládat na základě odpovídajících skutkových zjištění předpisy obyčejného (podústavního) práva, jako je tomu právě v případě odpovědnosti za škodu.
11. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že žaloba stěžovatele byla přijata, k odvolání stěžovatele znovu posouzena nalézacím soudem, znovu byla k jeho odvolání projednána krajským soudem (zčásti vrácena zpět k dalšímu řízení - viz sub 3; touto částí se Ústavní soud nemohl zabývat z důvodu nepřípustnosti). Následně byla věc meritorně posouzena dovolacím soudem. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelem. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
12. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatele, s jehož námitkami se soudy dostatečně vypořádaly.
13. Pro úplnost proto třeba uvést, že stěžovatel na více místech namítá, že obecné soudy vyslovily názor, že došlo k náhodě a ta musí jít k tíži stěžovatele. Tato námitka je však do jisté míry zavádějící, když názor o náhodě použil jen dovolací soud; předcházející rozhodnutí nižších soudů z hlediska ústavněprávních hledisek plně obstojí.
14. Navíc nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti v principu namítá, že jeho rozhodnutí přeskočit "muldu" nebylo nevyhnutelným důsledkem jeho nepřiměřené rychlosti (kterou popírá) ve spojení s nutností odvrátit kolizi s lyžařem. Stěžovatel měl podle svých slov (jsa podle vlastního hodnocení dobrým lyžařem) v podstatě na výběr, zda - za účelem vyhnutí se kolidujícímu lyžaři - brzdit (tj. zastavit) nebo se vyhnout vlevo přeskočením "muldy"; zvolil druhou variantu, protože v ní neviděl žádné nebezpečí, a to vzhledem k tomu, že tato "mulda" nebyla označena jako nebezpečná. Z toho dovozuje plnou odpovědnost provozovatele sjezdovky. Posouzení této otázky není v kompetenci Ústavního soudu. Jeho úkolem bylo posoudit racionalitu argumentace soudů prvního a druhého stupně (v již uzavřené části řízení), která vycházela:
- z místa, kde se ona "mulda" nacházela (dojezd sjezdovky s předpokládanou vyšší hustotou osob, lyžařů, osob bez lyží, či lyžařů s běžkami), takže hrozilo zvýšené riziko kolize,
- stěžovatel skákal do míst, kam neviděl; tu zase evidentně hrozilo, že blízko pod "muldou" může někdo stát či jet a nastat tím kolize,
- sjezdovka byla prostá "muld" (minimálně srovnatelné výšky, cca 1m), až na onu výjimku;
- "mulda" se nacházela nikoli na sjezdové trati, ale na samém kraji jejího zakončení,
- není obvyklé, aby "muldy" určené ke skákání byly utvářeny na takových místech (v dovolání stěžovatel uváděl, že předpokládal, že je určena pro skákání) právě z důvodu rizika vyskočení či výjezdu ze sjezdovky a následných úrazů.
Ze všech uvedených důvodů proto nelze racionálně tvrdit, že závěry obecných soudů představují extrémní vybočení z pravidel radiálních závěrů z prokázaných skutkových zjištění, což by byl právě důvod pro zásah Ústavního soudu do jinak nezávislého rozhodování obecných soudů ve věcech jejich příslušnosti, kam spadá především v mezích podústavního práva (§441 obč. zák.) určení, zda došlo ke spoluzavinění a v návaznosti na to v jakém poměru. Stejně tak nebyl shledán důvod pro kasační zásah z hlediska hodnocení aplikace §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, neboť ta je v každém jednotlivém případě věcí úvahy obecného soudu.
15. K tomu pro úplnost Ústavní soud dodává, že navíc ze srovnání ústavní stížnosti a argumentace v řízení před obecnými soudy plyne, že stěžovatel poněkud pozměnil svoji verzi škodní události, což rovněž potvrzuje výše učiněný závěr. Dříve tvrdil, že "k přeskočení muldy ho donutil jiný lyžař, který ho ohrozil. Aby se vyhnul střetu s tímto lyžařem, přeskočil muldu" (srov. např. str. 2 kasačního usnesení krajského soudu). Avšak poté mu obecné soudy vytkly nesplnění povinnosti lyžaře jet takovou rychlostí, která mu dovolí bezpečně zastavit; tedy, pokud by stěžovatel jel adekvátně rychle, musel by být schopen před blížícím se lyžařem zastavit a nikoli skákat na muldu (str. 7 napadeného rozsudku krajského soudu). Když poté bylo dovolacím soudem argumentováno, že z argumentace stěžovatele plyne, že i kdyby bylo nebezpečné místo označeno, pak by přesto do něj vjel, protože podle svých slov stěžovatel neměl jinou možnost pro vyhnutí se jinému lyžaři. Načež - v kontrastu s touto argumentací obecných soudů - stěžovatel poněkud upravil argumentaci, že vlastně nucen k přeskočení "muldy" nebyl, ale že šlo o projev rozhodnutí ze dvou obhajitelných variant a že mu nelze spravedlivě vyčítat výběr jedné. S ohledem na výše uvedené však nebylo nutné důsledky takto opomenuté argumentace, která v této podobě nebyla obecným soudům předestřena, hodnotit z hlediska dodržení podmínek pro řízení před Ústavním soudem.
16. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu