ECLI:CZ:US:2014:3.US.3510.13.1
sp. zn. III. ÚS 3510/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Lenky Ouředníčkové a 2/ Ing. Arch. Zdeňka Ouředníčka, zastoupených Mgr. Alešem Kocourem, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova 228/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2013 č. j. 19 Co 340/2013-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti dle zákona o Ústavním soudu, stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 29. 4. 2013 č. j. 23 EXE 225/2013-35 zamítl návrh povinných Stanislava Sosnovce a Jany Sosnovcové na odklad exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 18. 2. 2013 č. j. 23 EXE 225/2013-30.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se "provedení exekuce ... odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání povinných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012, č. j. 25 Co 545/2011-345, 25 Co 238/2012". Podle odvolacího soudu nelze "dovolací argumentaci" povinných považovat za irelevantní a vyloučit tak ani jejich možný úspěch v dovolacím řízení, přičemž v takovém případě provedení exekuce by představovalo výrazný zásah do jejich práv. Současně uvedl, že odkladem provedení exekuce nebude do práv oprávněných významněji zasaženo, neboť stav, jehož odstranění se domáhají (odstranění stavby - cihlového elektroměrného pilíře s kabelovou přípojkou a plotu sestávajícího z podezdívky a železných sloupků) trvá již od roku 1989 a nalézací řízení bylo zahájeno až v roce 2009.
Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež je pro ně překvapivé a současně vykazuje i znaky libovůle, neboť očekávali, že soud bude vycházet "ze své vlastní judikatury", konkrétně z rozhodnutí, jež tento soud vydal v nalézacím řízení a které považují za "zjevně správné a precizně odůvodněné". Odvolací soud svým rozhodnutím tak prolomil zásadu vázanosti soudu v exekučním řízení rozhodnutím vydaným v řízení nalézacím, připustil-li, že "pravomocné rozhodnutí není řádným podkladem pro výkon rozhodnutí". Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem, že provedením výkonu rozhodnutí by mohlo dojít v případě úspěšného dovolání k zásahu do práv povinných a že odložení exekuce nebude naopak zasaženo do práv jejich; k tomu namítají, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není dovolání samo o sobě důvodem pro odložení výkonu rozhodnutí, jakož i to, že pokud se svých práv domáhají již pět let (od roku 2009), nemůže jim být tato okolnost k tíži.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Námitky stěžovatelů - hodnocené v ústavněprávní rovině - se primárně spojují s tvrzením nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, k čemuž mělo dojít tím, že odvolací soud vadně vyložil a aplikoval ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř.
Právo na spravedlivý proces - v jeho procesní větvi - jim však zjevně upřeno nebylo potud, že se jim dostalo adekvátních postavení účastníků řízení, přičemž se nikterak nenaznačuje, že neměli možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
V rovině věcné se kontext tohoto práva (není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu) projevuje poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je racionální, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Ve vztahu ke kritizovanému postupu odvolacího soudu podle §266 odst. 2 o. s. ř. je však nezbytné zdůraznit, že usnesení, jímž se provedení výkonu rozhodnutí odkládá, má povahu dočasného opatření, zpravidla časově omezeného dobou vyznačenou v rozhodnutí, jehož účelem je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům, byl-li by výkonu rozhodnutí proveden neprodleně. Jde o zatímní úpravu v rámci probíhajícího exekučního řízení, a pakliže se eventualita zastavení exekuce nenaplní, v jejím provádění se pokračuje. "Zatímnost" a "dočasnost" takového opatření typicky způsobuje, že objektivní možnost jím založeného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] je mimořádně limitována.
K vyhovění ústavní stížnosti pak nevede ani okolnost, že vůdčím názorem judikatury obecných soudů je, že podání dovolání samo o sobě důvod odkladu provedení exekuce ve smyslu §266 odst. 2 o. s. ř. nepředstavuje, jestliže její pominutí nemá potenciál průmětu do konkrétních ústavně garantovaných práv a svobod, jak je tomu v dané věci, a to očividně.
Založil-li odvolací soud závěr o aplikovatelnosti ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. i na úvaze o jeho důsledcích pro právní postavení povinných na straně jedné, tak i oprávněných na straně druhé, nelze ani zde užitou argumentaci mít za jednostranně nevyváženou, či stěžovatele nepřiměřeně zatěžující.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu