ECLI:CZ:US:2014:3.US.3598.13.1
sp. zn. III. ÚS 3598/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kappela, zastoupeného JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 589/2013-479, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 č. j. 15 Co 12/2012-452 a výroku II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 1. 2011 č. j. 18 C 109/2003-322, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v jeho věci bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu zrušil napadená rozhodnutí ve vymezeném rozsahu.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví označeným rozsudkem (ve výroku I.) zastavil řízení ohledně 754 327,20 Kč s příslušenstvím (k částečnému zpětvzetí žaloby) a zamítl stěžovatelovu žalobu, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně 9 331 118,80 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), odpovídající zůstatkové hodnotě investic, jimiž nemovitost žalovaných zhodnotila Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., která tuto pohledávku stěžovateli postoupila. Její splatnost však podle soudu nastane až ukončením smlouvy o správě domu ze dne 27. 10. 1992, k čemuž dosud nedošlo ani stěžovatelovou výpovědí; výpovědní důvod spočívající v nezpůsobilosti nemovitost k dohodnutému způsobu užívat totiž nebyl naplněn, protože nepříznivé hlukové vlivy a emise jsou pro danou lokalitu v bezprostřední blízkosti pražské magistrály typické a existovaly i před vznikem smluvního vztahu, a kromě toho z hlukové a rozptylové studie vyplývá, že náprava může být zjednána odvětráním se sáním z dvorního traktu a výměnou okem vyšší jakosti zvukové izolace.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze tento rozsudek ve věci samé potvrdil; se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil (žaloba je předčasná), a doplnil, že stěžovatel jakožto správce nemovitosti má dle smlouvy o správě domu zajišťovat opravy nemovitostí (včetně oken "ve špatném technickém stavu") na svůj náklad, a případnou nemožnost využívat dotčenou nemovitost ve smluveném rozsahu "lze tak přičíst zčásti na jeho vrub", pročež zvolený výpovědní důvod na tom založit nelze.
Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť jím byly uplatněny toliko námitky skutkové.
Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 635/04 ze dne 24. 3. 2005 jejich rozhodnutí vychází ze skutečností, které neměly oporu v provedených důkazech, jestliže rozhodly na základě přesvědčení, že existence nepříznivého ekologického stavu je všeobecně známou skutečností, a opíraly se o studii, jež byla v daných skutkových poměrech nepoužitelná. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že platnost dané výpovědi doložil na základě souboru důkazů; poté, co stavební úřad v roce 1993 po provedené rekonstrukci povolil kolaudačním rozhodnutím užívání budovy jako kancelářské prostory, došlo ke znaleckým posudkem potvrzenému "zcela neutěšenému stavu v oblasti nárůstu dopravy a znečištění", na základě něhož nájemci nebytových prostor nájemní smlouvy vypověděli, což bylo dostatečným důvodem, aby výpověď podal i on. Vybudování vzduchotechnického systému a provedení výměny oken nelze podřadit pod pojem oprav ve smyslu příslušných právních předpisů, poněvadž jde o zásadní stavební a konstrukční změny nemovitosti vyžadující stavební povolení, k nimž nebyl - oproti názoru odvolacího soudu - povinen.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště stěžovatelových námitek, které v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s nimi - po adekvátním dokazování - vypořádaly po provedeném dokazování obecné soudy způsobem, který má racionální a přiléhavou základnu, a jehož výsledek je obhajitelný. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu