ECLI:CZ:US:2014:3.US.366.14.1
sp. zn. III. ÚS 366/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 10. července 2014 sp. zn. III. ÚS 366/14 ve věci ústavní stížnosti Karla Nováka (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, proti opatření Obvodního soudu pro Prahu 8 spočívajícímu v aplikaci donucovacích prostředků v soudní síni při hlavním líčení v jeho trestní věci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal ochrany proti opatření Obvodního soudu pro Prahu 8, provedenému předsedkyní senátu 3 T (dále jen "předsedkyně senátu"), jež při hlavním líčení konaném dne 29. 1. 2014 rozhodla, že stěžovateli budou jako tzv. donucovací prostředek přiložena pouta. Stěžovatel v uvedeném opatření spatřuje porušení svého základního práva nebýt podrobován ponižujícímu zacházení dle článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); uvedeným opatřením mělo být porušeno také právo stěžovatele na spravedlivý proces, resp. právo na obhajobu vyplývající z článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy. Rovněž mělo dojít k porušení článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatel od 2. 12. 2002 z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 51 Nt 603/2002) ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze 8 v důsledku činu, který spočíval v tom, že v nepříčetnosti jednu osobu usmrtil a druhou těžce zranil. U stěžovatele byla diagnostikována paranoidní schizofrenie.
3. V současné době je stěžovatel stíhán v trestní věci sp. zn. 3 T 108/2013 pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). K hlavnímu líčení konanému v uvedené trestní věci dne 27. 11. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") předveden tříčlennou eskortou Policie České republiky s přiloženými pouty. Předsedkyně senátu nevyhověla žádosti obhájce, aby byla stěžovateli sňata pouta, s poukazem na ústavní léčbu, která byla stěžovateli uložena za závažnou násilnou trestnou činnost. Obdobně bylo předsedkyní senátu postupováno i při konání hlavního líčení dne 29. 1. 2014 a 24. 3. 2014, kdy ponechání pout bylo do protokolu odůvodněno "ochranou bezpečnosti všech přítomných i vyslýchaných", resp. "osobou stěžovatele a charakterem projednávané věci".
4. V ústavní stížnosti navrhovatel zdůraznil, že podle platných předpisů se předvedeným osobám po dobu přítomnosti v jednací síni donucovací prostředky (pouta) standardně snímají. Stěžovatel se domnívá, že předsedkyně senátu při aplikaci donucovacího prostředku (ponechání pout po dobu trvání hlavního líčení) nesplnila podmínky, za nichž je dle vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "jednací řád") možné obžalovanému pouta ponechat. Při aplikaci donucovacího prostředku mělo dle stěžovatele dojít k porušení zásady ultima ratio, jež vyplývá z článku 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel poukazuje na zprávu primáře ochranného léčení i na psychiatrický znalecký posudek zpracovaný v přípravném řízení, podle něhož u stěžovatele nebyla zjištěna obecná zvýšená agresivita; ochrana společnosti je dostatečně zajištěna léčbou stěžovatele, který byl v průběhu desetileté hospitalizace několikrát přeložen na otevřené oddělení. Psychiatry konstatovaný stěžovatelův stav vede k povinnosti soudu vytvořit stěžovateli odpovídající podmínky, bez ponižujícího zacházení. Byl-li stěžovatel jakožto psychotik shledán způsobilým účasti na hlavním líčení, neměl by být v soudní síni omezen donucovacími prostředky.
II.
5. Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení k projednávanému návrhu. Předsedkyně senátu ve svém vyjádření uvedla skutečnosti, na jejichž základě vyhodnotila osobu stěžovatele jako potenciálně nebezpečnou a dospěla k závěru, že ponechání pout je nezbytné pro zajištění bezpečnosti a důstojnosti hlavního líčení. Předsedkyně senátu popsala skutek, pro nějž stěžovatel vykonává ochranné léčení a citovala z psychiatrických znaleckých posudků a vyjádření, jež se týkají duševního onemocnění stěžovatele. Vyjadřuje své obavy z reakcí stěžovatele na jednotlivé úkony hlavního líčení a poukazuje na jeho robustní postavu a velkou fyzickou sílu. Stěžovatel byl dle předsedkyně senátu donucovacím prostředkům při hlavním líčení podroben vždy jen relativně krátkou dobu (nejdéle hodinu).
6. Ve své replice stěžovatel vyjádřil názor, že přiměřenost nasazení pout nelze odvozovat od doby jeho trvání. Navrhovatel zopakoval, že použití tohoto donucovacího prostředku v průběhu hlavního líčení vždy podstatným způsobem zasahuje do práva obžalovaného na obhajobu, jehož sebevědomí je spoutáním podrýváno. Negativní vliv spoutání je v případě stěžovatele umocněn jeho duševním stavem psychotika i vlivem užívané medikace.
7. K posouzení ústavní stížnosti byly vyžádány opisy relevantních listin ze spisu vedeného v trestní věci stěžovatele, jež je nyní projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 108/2013, zejména opis obžaloby a protokolů o hlavním líčení. Ústavní soud měl rovněž k dispozici znalecké posudky a lékařské zprávy týkající se duševního onemocnění stěžovatele, včetně těch, jež byly vypracovány v souvislosti s trestním řízením o skutku, kterého se stěžovatel jako nepříčetný dopustil v roce 2002.
III.
8. Ústavní soud přezkoumal postup předsedkyně senátu v hlavním líčení konaném ve dnech 27. 11. 2013, 29. 1. 2014 a 24. 3. 2014, vycházeje při tom z obsahu vyžádaných a stěžovatelem předložených listin. Po takto provedeném řízení Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je nedůvodná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů. Podle článku 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Zásah Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem obecného soudu skutečně došlo k porušení základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. To platí i v oblasti pravidel zajištění bezpečnosti a důstojnosti soudního řízení, kde náleží ochrana práv obviněných především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen výjimečně, v případě zásahu vyšší intenzity, majícího ústavněprávní relevanci.
11. V projednávané věci jde především o otázku, zda předsedkyně senátu nepřekročila závažným způsobem svou pravomoc vyplývající z §12 odst. 2 jednacího řádu, jenž jí umožňuje vydat pokyn, aby byly předvedené osobě ponechány, případně znovu přiloženy donucovací prostředky (pouta, předváděcí řetízky atd.). Dle citovaného ustanovení má při rozhodování o takovém opatření předseda senátu (samosoudce) povinnost zejména zvážit, zda podle dostupných informací o předváděném je dáno důvodné podezření z pokusu o útěk, napadení přítomných osob nebo jiného násilného jednání.
12. Ústavní soud dává v obecné rovině stěžovateli plně za pravdu potud, že přiložení pout představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti obžalovaného. Neodůvodněné použití tohoto donucovacího prostředku může vést k porušení jeho základních práv dle článků 7, 8 a 10 Listiny. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že nadbytečné použití fyzické síly vůči osobě, jež je zbavena svobody, může za určitých okolností představovat nelidské a ponižující zacházení, před nímž poskytuje ochranu článek 3 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Assenov a další proti Bulharsku ze dne 28. 10. 1998). Principiálně je navíc třeba souhlasit s tím, že přiložení pout v hlavním líčení obžalovaného citelně omezuje v činnostech, jež jsou potřebné pro realizaci jeho práva na obhajobu (manipulace s listinami, psaní poznámek atd.). V neposlední řadě má spoutání na obžalovaného negativní vliv psychický, neboť mu způsobuje fyzické nepohodlí, a snižuje tak jeho soustředění i sebevědomí během soudního jednání. I z hlediska presumpce neviny jde o opatření problematické, neboť obžalovaný je spoutáním do jisté míry předem etiketizován jako zločinec. Tento faktor nelze brát v úvahu jen kvůli veřejnosti hlavního líčení, přítomnosti médií atd.; fakt, že obžalovaný vystupuje před soudem s pouty na rukou, může mít jistý, třeba podvědomý vliv na svědky, ba dokonce i na členy senátu.
13. Z uvedeného plyne, že ponechání donucovacích prostředků v průběhu hlavního líčení by mělo být opatřením výjimečným, které je nutné odůvodnit převahou jiných zájmů, jež nelze bez omezení osobní svobody a integrity obžalovaného spolehlivě ochránit. Jde v prvé řadě o případy obžalovaných, u nichž se lze na základě jejich dosavadních projevů či zjištění o nich důvodně obávat, že by mohli fyzicky napadnout jiné osoby v soudní síni. Tuto obavu lze odůvodnit mimo jiné tím, že se obžalovaný v minulosti opakovaně dopustil násilných deliktů, či je-li obžalován ze zločinu mimořádné závažnosti, a zejména je-li navíc patrno, že jde o člověka násilnické, výbušné povahy. Dalším důvodem ovšem může být i fakt, že obžalovaný trpí vážnou duševní chorobou, jež u něj v minulosti vedla k velmi nebezpečnému agresivnímu chování a činí jeho reakce nevypočitatelnými. Obecný soud zde opatření ve smyslu §12 odst. 2 jednacího řádu nezvažuje jen z hlediska "obecné" nebezpečnosti obžalovaného (např. jeho sklon k agresivnímu jednání), ale musí uvažovat i o nebezpečí agresivní reakce obžalovaného na průběh konkrétních úkonů, typicky výslechu svědků, kteří jej usvědčují.
14. V projednávané věci Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že postup předsedkyně senátu vůči stěžovateli nelze mít za excesivní. Stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií, což je z hlediska projevů navenek nejnebezpečnější psychóza. Patří ke smutným notorietám, že lidé trpící touto psychózou se pod vlivem bludů pronásledování dopouštějí i vražd, přičemž nástupu agresivního jednání si okolí nemusí povšimnout. To je bohužel i případ stěžovatele, který dne 1. 7. 2002 bez varování kuchyňským nožem mimořádně brutálním způsobem usmrtil svého otce a pokusil se zabít i svou matku, kterou těžce poranil. Ústavní soud nemůže přehlédnout, že stěžovatel je nyní stíhán pro další násilný delikt. Žalovaný skutek má spontánní charakter: stěžovateli se na vycházce zalíbila poškozená, kterou měl vzápětí odvést stranou a přinutit k souloži. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel jednostranně akcentuje ta vyjádření lékařů, jež mají svědčit o jeho "neškodnosti" a setrvale klidném chování, především v důsledku intenzivní medikace. Přehlíží přitom celková hodnocení své osoby psychiatry, kteří jeho duševní stav označují za "kolísavý", pročež musí být držen střídavě na otevřeném a na uzavřeném pavilonu. Podle zprávy z Psychiatrické nemocnice Bohnice z loňského května je myšlení stěžovatele "rozvolněné, občas zahlcené agresivními myšlenkami, což někdy vedlo k agresivnímu jednání" (viz zprávu primáře ochranného léčení ze dne 21. 5. 2013). Celkem vzato, lékařské zprávy a znalecké posudky nenaznačují, že by v duševním stavu stěžovatele docházelo k podstatným zlepšením či k úplnému vymizení onemocnění; pobyt stěžovatele na svobodě je stále považován za nebezpečný a ústavní ochranné léčení má trvat nadále za podmínek dle §99 odst. 6 tr. zákoníku.
15. Na základě shromážděných důkazů Ústavní soud nespatřuje svévoli v tom, vycházel-li obecný soud při úvaze dle §12 odst. 2 jednacího řádu ze zjištění, že stěžovatel je psychotik s brutálním násilím v anamnéze, který navíc trpí sekundárně vyvolanou poruchou osobnosti. Ústavní soud vnímá jako relevantní i fakt, že předsedkyně senátu ponechala stěžovateli pouta za situace, kdy v hlavním líčení mělo docházet k výslechu svědků stěžovatele usvědčujících, zejména samotné poškozené. Spoutání stěžovatele zde předcházelo jeho zlobné reakci bezpochyby spolehlivěji než pouhá přítomnost ozbrojených příslušníků policie a justiční stráže. Z fotografií pořízených v rámci vyšetřování se podává, že stěžovatel je skutečně mužem rozložité postavy. Spoutání stěžovatele se za daných okolností předsedkyni senátu muselo oprávněně jevit jako nezbytné, chtěla-li zaručit fyzickou bezpečnost účastníků soudního jednání i veřejnosti.
16. Negativa, jež z uvedeného opatření pro obžalovaného nesporně plynou, má dostatečně kompenzovat výraznější aktivita obhájce a jeho součinnost s obžalovaným při přípravě obhajoby v hlavním líčení. Zvýšeným nárokům, jež s sebou přináší spoutání obžalovaného, musí předseda senátu přizpůsobit tempo soudního jednání. Jeho povinností je rovněž náležitě do protokolu odůvodnit, proč jsou donucovací prostředky v daném konkrétním případě využívány. Uvedeným povinnostem předsedkyně senátu v projednávané věci dostála, jak je z protokolů o hlavním líčení patrno.
17. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.