ECLI:CZ:US:2014:3.US.3740.13.2
sp. zn. III. ÚS 3740/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sun Ship 05, s. r. o., se sídlem ve Starém Městě, Velehradská 593, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2013 č. j. 10 Af 511/2012-66 a ze dne 1. 3. 2013 č. j. 10 Af 592/2012-27 a rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze 27. 9. 2013 č. j. 5 Afs 19/2013-31 a č. j. 5 Afs 39/2013-24, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, původně zapsanými pod spisovými značkami III. ÚS 3740/13 a I. ÚS 3741/13, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3740/13 byly obě ústavní stížnosti podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), a §112 odst. 1 o. s. ř. spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Ústavní stížností napadenými rozsudky Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2012 č. j. 6965/12-1200 a ze dne 14. 6. 2012 č. j. 4531/12-1200, kterými byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Rozhodnutí žalovaného posoudil jako věcně správná; ze smluv o dodávce elektřiny z obnovitelného zdroje a fakturace stěžovatelky pro distribuční společnost dovodil, že stěžovatelka dodala distributorovi elektřiny (E.ON Distribuce, a. s.) elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, čímž se stala (podle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, dále jen "zákona č. 180/2005 Sb."), poplatníkem odvodu a distributor plátcem daně; jestliže distributor odvod srazil a odvedl správci daně, postupoval zcela v souladu s ustanovením §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. (krajský soud odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jímž byla rozhodná ustanovení §7a až §7i shledána jako ústavně konformní). K námitkám stěžovatelky, že "právě její případ je hodný zvláštního zřetele", soud připomněl, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době rozhodnutí, kterým byl přezkoumán postup plátce daně, nikoliv stěžovatelčin "ekonomický stav"; námitku "rdousícího efektu" nadto stěžovatelka uplatnila až po uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby, a k ní tudíž přihlížet nelze.
Též ústavní stížností napadenými rozsudky Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky, jež proti rozhodnutím krajského soudu podala. S podrobným zdůvodněním odmítl námitku stěžovatelky o jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, spočívající v neprovedení důkazu znaleckým posudkem k její ekonomické situaci coby důsledku zavedení odvodu, neboť krajský soud se s tímto návrhem řádně vypořádal a důvody, pro které důkaz neprovedl, jsou z jeho rozhodnutí seznatelné. Uvedl dále, že správní orgány se zabývaly toliko postupem plátce daně (distributora) a nikoli "ekonomickým stavem" stěžovatelky, která tuto námitku v řízení před správcem daně neuplatnila; měla-li za to, že odvod je pro ni likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala a prokazovala již v daňovém řízení. K námitce, že krajský soud měl posoudit, zda aplikací dotčených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. nedošlo v (jejím) individuálním případě k popření ústavně zaručených práv, zejména práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, připomněl, že soudní řízení je (až na výjimky) ovládáno zásadou dispoziční, což znamená, že soud je oprávněn přezkoumat správnost právního posouzení věci správním orgánem výlučně k námitce žalobce. Stěžovatelka žalobní bod ohledně "rdousícího efektu" vznesla až po lhůtě pro podání žaloby, a tudíž se jím krajský soud zabývat nemohl; v tomto smyslu soudem přijatý závěr stěžovatelka v kasační stížnosti nenapadla a formulovaná kasační námitka nekoresponduje s rozhodovacími důvody krajského soudu.
V ústavních stížnostech stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími soudů byla zkrácena ve svých právech, zejména v právu vlastnickém, neboť jí byla zcela v rozporu s ústavním pořádkem "stržena" finanční částka z výkupní ceny za jím vyrobenou a společnosti E. ON Distribuce odebranou elektrickou energii, označenou "následně ... za zákonný odvod". I když Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 generálně konstatoval, že odvod z výnosů z elektrické energie není v rozporu s ústavním pořádkem, shledává jej stěžovatelka v konkrétním případě zásadně neslučitelným se zásadami demokratického státu, neboť (jak uvádí i Ústavní soud) je třeba zvolit individuální přístup a přihlédnout (oproti názoru krajského soudu) k finančním aspektům a dopadům odvodu i v soudním řízení. Odkazuje-li krajský soud stran "rdousícího efektu" na instituty daňového řádu (zde zejm. posečkání), není podle stěžovatelky toto řešení "nikterak konstruktivní a vede toliko k oddálení zátěže, nikoliv k úlevě jako takové". Stěžovatelka oponuje též závěru Nejvyššího správního soudu, že námitku rdousícího efektu neuplatnila již v daňovém řízení s tím, že tak "maximálně formalizuje" její námitky ve správním řízení, jestliže požaduje, aby se dovolávala "něčeho" co Ústavní soud "zavedl" až v době, kdy řízení před krajským soudem probíhalo. Tvrdí, že sice primárně směřovala své námitky do protiústavnosti zákona, avšak již od počátku tvrdila existenci individuálního zatížení, a uváděnou protiústavnost chápala jako jeho důsledek; to že nepoužila označení "rdousící efekt" jí nemůže být kladeno k tíži.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
K námitce o zásahu do jejího vlastnického práva stěžovatelky tím, že jí byla v rozporu s ústavním pořádkem "stržena" finanční částka z výkupní ceny za vyrobenou elektrickou energii, odkazuje Ústavní soud (stejně jako předtím oba správní soudy) v úplnosti na svůj nález ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, podle něhož "jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (viz bod 90).
Dospěly-li poté obecné soudy (na základě žalobou a kasační stížností vymezených námitek) k závěru, že rozhodnutí správce daně, kterými byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně (E. ON Distribuce) při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §237 odst. 4 daňového řádu, nebyly nezákonné, pak logicky nelze o jejich rozhodnutích uvažovat jako o výsledku zjevné libovůle či nepřípustného excesu, způsobilém zasáhnout i do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud v poukazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 též připustil, že nelze vyloučit, že v jednotlivých případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn" (bod 88).
Stěžovatelce však nelze přisvědčit v námitce, že správní soudy pochybily, když v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o stížnosti na postup plátce daně nikterak nezohlednily konkrétní dopad odvodu z elektřiny ze slunečního záření na její ekonomickou situaci (jak dovozuje z citovaného nálezu). Je tomu tak zejména proto, že soudy při svém rozhodování vycházely ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, což ve svých rozhodnutích stěžovatelce též vysvětlily, a tudíž se s ohledem na předmět předchozího řízení a v něm uplatněnou argumentaci zabývaly zákonností rozhodnutí daňového orgánu, který přezkoumal ke stížnosti stěžovatelky dle §237 odst. 4 daňového řádu toliko postup plátce daně (distributora), jelikož námitku individuálního dopadu tohoto odvodu do jejích ekonomických poměrů (později označovanou jako "rdousící efekt") v tomto řízení relevantně neuplatnila. Soudům lze přitakat i v tom, že se touto námitkou nemohly zabývat též i proto, že ji stěžovatelkou neuplatnila ani v podané žalobě (tento žalobní bod uvedla až po uplynutí zákonné procesní lhůty); že by měly přezkoumat rozhodnutí i v rozsahu řádně neuplatněné námitky "rdousícího efektu" z moci úřední přitom dovozovat nelze, a to ani z citovaného nálezu Ústavního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na těchto závěrech nic nemění (naopak jim zjevně prospívá) ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (vydané později), podle nějž "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje" a "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu".
I nyní se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným v usnesení ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 61/14, podle nějž "vztáhl-li by Ústavní soud toto usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv". Obdobná východiska pro řešení otázky řešení negativního dopadu do individuálních poměrů poplatníků daně v daňovém řízení naznačil ve svém rozhodnutí již dříve i Ústavní soud, jestliže v usnesení ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13 uvedl, že "taková tvrzení (zde ve vztahu k "rdousícímu efektu") jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle §156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle §259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační".
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle citovaného ustanovení mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Co do náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, o níž stěžovatelka žádala, postačí odkázat na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; tam zakotvené hledisko "výsledku řízení" stěžovatelce zjevně nesvědčí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu