ECLI:CZ:US:2014:3.US.3759.12.1
sp. zn. III. ÚS 3759/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mariana Havlíčka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 7. 2012 č. j. 21 EC 45/2012-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek okresního soudu, neboť jím měl být porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Třebíči ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni České kanceláři pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, částku 7 938 Kč s úrokem z prodlení za specifikovaná období z titulu dlužného zákonného příspěvku provozovatele vozidla bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 13 576 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud rozhodl protiústavně, jestliže mu uložil povinnost uhradit předmětná plnění i za situace, kdy vozidlo se nacházelo odstavené v nepojízdném stavu na soukromém pozemku a jakkoli se neúčastnilo (a ani se nemohlo) dopravního provozu. Stěžovatel uvádí, že přijetí argumentace, podle níž evidence vozidla v registru vozidel znamená bez dalšího provozování tohoto vozidla, a tedy i povinnost mít vozidlo pojištěné, vede k absurdním důsledkům, neboť by se povinnost pojištění vztahovala i na vozidla, která již fyzicky neexistují a nemohou ani žádnou škodu způsobit. Připomíná ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění, z něhož podle jeho názoru vyplývá (s pomocí výkladové formule a contrario), že provozovat vozidlo tam, kde se nejedná o dálnici, silnici, místní komunikaci a účelovou komunikaci veřejně dostupnou, je možné i bez pojištění, přičemž jeho vozidlo se nenacházelo na žádné pozemní komunikaci, nýbrž bylo umístěné a rozebrané v garáži. Stěžovatel dovozuje, že nedošlo k naplnění hypotézy normy vtělené do §24c odst. 1 téhož zákona, neboť povinnost uhradit vedlejší účastnici příspěvek se týká pouze situace, kdy je vozidlo provozováno bez pojištění v rozporu s tímto zákonem, a odkazuje i na §24c odst. 4 uvedeného zákona, které interpretuje tak, že vlastník vozidla, které neprovozuje, není povinen hradit příspěvek vedlejší účastnici jen proto, že neunesl údajné vlastní důkazní břemeno; důkazní břemeno ohledně negativní skutečnosti, že vozidlo neexistuje, resp. že nebylo provozováno na pozemní komunikaci, totiž z vnitřní logiky věci musí nést žalobkyně. Dále stěžovatel namítá, že i v případě přijetí teze, podle níž je vozidlo nevyřazené z registru vozidlem provozovaným, žalobkyně pochybila tím, že v rozporu s §15 zákona č. 168/1999 Sb. neoznámila registru vozidel, že došlo k zániku povinného ručení a do 14 dnů nebylo sjednáno nové; tím způsobila navýšení částky, která představovala předmět sporu, a její přisouzení proto odporuje dobrým mravům. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud nedocenil, uvádí dále stěžovatel, že jde o bagatelní spor zahájený subjektem zřízeným na základě zákona (a získávajícím plnění na svoji činnost rovněž na základě zákona) podáním formulářové žaloby, kde se mění pouze data údajného provozování vozidla bez pojištění, jména a peněžní částky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Je potřebné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§202 odst. 2 o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní; jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do základních práv způsobena.
Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009).
Ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu dále platí, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usneseními sp. zn. III. ÚS 3411/12 ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3739/12 ze dne 20. 11. 2012 a sp. zn. I. ÚS 47/13 ze dne 24. 9. 2013 (dostupnými z http://nalus.usoud.cz), kterými ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry - jmenovitě ohledně konstatování, že nešlo o ex lege "neprovozování" vozidla, bylo-li odstaveno, a že stěžovatel by musel po rozhodnou dobu nechat vyřadit vozidlo z registru vozidel - se uplatní i v dané věci, neboť zde není důvodu se od nich - v rovině ústavněprávní - jakkoliv odchýlit. Což platí o to více, jsou-li k dispozici jen limitovaná - výše zmíněná - pravidla ústavněprávního přezkumu.
I kdyby v kontextu podústavní správnosti zde mohly být (pro všechny případy) pochybnosti, zůstávalo by neopomenutelné, že stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nenamítá, že se soud nezabýval jím navrženými důkazy ohledně faktického neprovozování vozidla. Byly-li k dispozici k tvrzenému "nepojízdnému stavu" důkazy, byl i prostor pro jejich předložení žalobkyni ve třicetidenní lhůtě podle §24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.; podle tohoto ustanovení ostatně i platí, že důkazní břemeno nese vlastník vozidla a neobstojí přitom výhrada odvíjející se z vnitřních omezení dokazování negativní skutečnosti. Mimo dosah otevřeného sporu stojí spekulace stěžovatele ohledně "fyzicky neexistujících" vozidel.
Ohledně stěžovatelovy oponentury nákladového výroku lze konstatovat, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" (než aplikoval dosud v případech, náhrada nákladů advokátního zastoupení nebyla přiznána vůbec - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, jakož i mnohá další, kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 1648/12, III. ÚS 1784/12, III. ÚS 1462/12, a z pozdějších zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914/12), jež bude pokládat též za ústavně konformní, když vyjádřil názor, že "obecné soudy mohly uzavřít, že se jim, a to s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům a okolnostem ..., ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Takové úvaze by z pohledu požadavků vyvěrajících z práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc nebylo co vytknout". K uvedenému se patří připomenout též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, 116/2013 Sb., zejména jeho odst. 103, resp. 108 a násl.
Ačkoli si je Ústavní soud vědom, že nevyvodit ze skutečnosti, že přiznané náklady hodnotu jistiny sporu přesahují, kasační důsledky je - v obecné rovině - na hranici únosnosti, v situaci konkrétní, v dané věci, by takový výsledek přiléhavý nebyl. Směrodatné je, že stěžovatel nezpochybnil, že mu vedlejší účastnice poskytla prostor pro mimosoudní řešení sporu postupem předvídaným v §24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.
Patří se pak konstatovat, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat ani jako "svévolné" či excesivní, jestliže okresní soud svůj rozsudek určitým způsobem odůvodnil, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Je proto namístě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu