ECLI:CZ:US:2014:3.US.3764.13.1
sp. zn. III. ÚS 3764/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 921/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení dovolacího soudu, vydané v jeho trestní věci, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 3 T 196/2012 uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §205 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozenému škodu ve specifikované výši a se zbytkem svého nároku poškozeného v souladu s §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 6 To 166/2013 jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, neboť spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se adekvátně jím vznesenými námitkami nezabýval. Namítá, že státní zástupce rozhodl o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání až po nařízení seznámení s výsledky vyšetřování. Dále poukazuje na nesprávné poučení, jímž mu vyšetřující policista "v podstatě" sdělil, že nebude již mít možnost v průběhu vyšetřování vypovídat; k výslechu došlo na jeho vlastní žádost vedenou obavou ze vzetí do vazby. Upozorňuje též, že na počátku hlavního líčení nedošlo k přednesu ani konstatování obžaloby, což odvolací soud bagatelizoval. Stěžovatel rovněž dává najevo výhrady vůči "nedostatkům dokazování, ignorance obhajoby a neprovedení výslechu svého dědy", jakož i jen formální fotorekognici provedené na základě nekvalitní fotodokumentace.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Ostatně ani námitky vtělené do ústavní stížnosti zákonem stanoveným dovolacím důvodům zjevně neodpovídají.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu