ECLI:CZ:US:2014:3.US.3800.13.1
sp. zn. III. ÚS 3800/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Boora, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Říčkou, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 240/23, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2013 č. j. 21 Co 327/2013-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu vydané v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení jeho základních práv zakotvených v článku 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 5. 2013 č. j. 6 C 98/2013-19, jímž bylo k návrhu žalobce Zdeňka Boóra (ve věci o uložení povinnosti stěžovatele strpět užívání předmětného bytu s příslušenstvím) nařízeno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli uloženo umožnit žalobci vstup do bytu a předat mu příslušné klíče. Soud měl potřebu zatímní úpravy poměrů za prokázanou a opodstatněnou, protože stěžovatel odstranil věci žalobce bez jeho svolení a zamezil mu přístup do bytu, ačkoli doložil své právo v bytě bydlet do doby, než mu bude zajištěno náhradní ubytování. Konstatoval, že neshodnou-li se účastníci řízení v tom, zda nabízené náhradní prostory splňují zákonné podmínky pro danou formu bytové náhrady, nemůže stěžovatel postupovat svémocně, ale musí se domáhat vyklizení cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce, v němž tuto otázku posoudí soud.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jako "právoplatný vlastník" se vyklizení nemovitosti domáhá již od roku 2005, v čemž mu žalobce brání obstrukčním chováním a vědomě porušuje rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě č. j. 6 C 1441/2005-160, které ho zavázalo vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, a tato podmínka již byla splněna. Krajskému soudu vytýká, že v situaci, kdy je omezováno jeho vlastnické právo (a neplacením nájemného mu vzniká škoda), se nezabýval přiměřeností a spravedlností rozhodnutí soudu prvního stupně, a nepřezkoumal pravdivost tvrzení, jimiž žalobce návrh na nařízení předběžného opatření odůvodnil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření [§75c odst. 1 písm. a) a §102 o. s. ř.] nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.
Deficit spravedlivého procesu, jenž stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal najevo, že v rámci rozhodování o nařízení předběžného opatření "musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)"; současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím prejudikován konečný výsledek sporu.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; ta nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 637/05).
Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich vycházely.
V posuzované věci uzavřely, aniž by vybočily z rámce vyložených názorů, že žalobce okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázal, a stěžovateli vysvětlily, jaký postup zvolit, aby se domohl svého práva v souladu se zákonem; z hledisek ústavněprávního přezkumu není rozhodné, že by snad bylo k dispozici posouzení této "potřeby" jiné; hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření - s výjimkou zjevného excesu - totiž vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným.
Je-li stěžovatel přesvědčen, že řízení, v němž předběžné opatření bylo vydáno, trpí průtahy (jednání již bylo nařízeno na den 15. 4. 2014), jsou mu k dispozici jiné (podústavní) prostředky nápravy.
Je namístě proto uzavřít, že se stěžovateli porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení jeho ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu